Lze klasickou lidovou skladbu uchopit tak, aby z ní opulentnost stříkala na všechny strany? Pokud o tom pochybujete, mrkněte na finské septeto Lost In Grey (vtipný název, šedi se na téhle adrese skutečně nedočkáte) a zjistíte, že to je naprostá brnkačka. Lost In Grey, kteří v jedenáctém roce existence předložili svoji čtvrtou kolekci „Odyssey into the Grey“, důsledně dbají na to, aby se v souvislosti s jejich názvem objevoval zpoza každého rohu pojem teatrální a dělají vše pro to, aby jeho využití bylo stoprocentně oprávněné. A tak není divu, že po hodince strávené v jejich přítomnosti vám okolní svět najednou může připadat méně barevný, střízlivější a šedivější.
O tom, že tenhle koncept funguje, by mohl svědčit fakt, že skladatel, zpěvák a klávesista Harri Koskela spolu se zpěvačkou Anne Lill Rajalou původně zakládali Lost In Grey s ideou o krátkodobém projektu, nicméně tak, jak nabobtnalá je hudba Lost In Grey, tak pomalu bobtná jejich historie a diskografie. K ústřední dvojici se kromě čtveřice instrumentalistů přidala i další zpěvačka Emily Leone (obhospodařuje i housle), trojčlenná vokální sekce se může opřít i o mohutné sbory a celkovou symfoničnost, takže není divu, že Lost In Grey znějí mohutně. Z novinky „Odyssey into the Grey“ stojí za to v první řadě vytáhnout skladbu „Vem kan segla förutan vind“, na níž lze demonstrovat směr kapely v plné šíři. Původně jemňoulinká švédská ukolébavka, známá ze švédsky mluvících oblastí ve Finsku, si částečně zachovává křehký charakter, dětský sbor jej ještě podtrhne, nicméně šantánový nádech a čím dál tím víc narůstající bombastičnost původní charakter písně důkladně pozmění. Možná si už dovedete představit, jak musí být zaranžované vlastní skladby, které jsou primárně stavěné na tom, aby výpravnost a opulentnost zaplnila i poslední špetičku volného místa ve vašich uších. Pravda je, že melodie jsou povedené, hlasy vokalistů vytváří příjemné propletence, občas využitý rodný jazyk skladbám sluší víc než angličtina, se zálibou v dramatičnosti i se sporadickým instrumentálním vyhrocením umí Lost In Grey solidně zacházet, a v baladické „Hailuoto“ kapela přesvědčí tom, že není jen o nafouklých efektech, ale i o emocích.
Tvrzení, že Lost In Grey jsou jedním z nejslibnějších a nejinspirativnějších počinů z finské metalové scény bych bral spíš jako toužebné přání, které může narazit na přepálené velikášství kapely. Osm skladeb se nese v poměrně soudržné náladě a jen dvě spadnou pod šestiminutovou hranici, což si koleduje o pocitový stereotyp. Závěrečný titulní opus definitivně nastolí otázku, zda hra primárně na efekt může metalového (nebo raději symfo-metalového, aby šance na kladnou odpověď byla o něco větší) fanouška bavit i v případě, že se z lahůdky postupně stává obžerství. Ambice kapely jsou o krok napřed oproti primárnímu nápadovému základu, ale to neznamená, že by „Odyssey into the Grey“ nedokázalo zaujmout. Na první poslech stoprocentně, v těch dalších kouzlo trochu vyprchává.
|
