Na světě snad neexistuje heavymetalový fanoušek, který by se netěšil na nové album kapely Riot V. Nejen proto, že jde o jeden ze služebně nejstarších žánrových spolků, ale zejména díky kvalitě předešlého tria alb a hlasu Todda Michaela Halla, který patří mezi nejlepší metalové zpěváky současnosti. Studiová novinka "Mean Streets" znamená Michaelovu třetí spolupráci s kapelou, a jeho hrdlo je hlavním důvodem k poslechu tohoto díla.
Neznamená to, že by muzika najednou začala být špatná. Jen se některé skladby neumí zahryznout do kůže s potřebnou intenzitou. Album rozjíždí song "Hail to the Warriors", který překvapí archaicky zkostnatělou instrumentální narací. Takhle hrajou Accept, Judas Priest, Primal Fear a nikdo nepozná rozdíl. Diferenční moment přijde s Hallovým zpěvem, jenž nepozbyl nic ze své tělnaté majestátnosti a síly. Michael dopředu vytlačí i navazující dvě stopy "Feel the Fire" a "Love Beyond the Grave", které se kompozičně nacházejí na úrovni první skladby.
Že by se úvodní zklamání nemuselo rozprostřít na plochu celé nahrávky, naznačí track "High Noon", jenž do hry konečně vnese power metalovou energii, a následně dlouhé hravé sólo, tak typické pro šikovné prsty Mikea Flyntzeho. Pozitivní dojem vzápětí rozmělní další tuctová píseň "Before This Time", dobrou zprávou nicméně je, že jde o poslední kvalitativní zhoupnutí. Zbylý obsah už dostojí pověsti kapely a připomene, proč její jméno rezonuje v uších obrovského množství metalových posluchačů.
"Higher", "Mean Streets", "Mortal Eyes", to vše jsou chytlavé songy se zvonivými sóly a dokonalým Michaelem, který zdolává vokální nástrahy jako Radek Jaroš osmitisícovky. "Open Road" nejprve překvapí kytarovými riffy až příliš kopírujícími tvorbu Tima Tolkkiho, i tento kousek si ale brzy vybojuje plnohodnotné místo na autorském výsluní. Nejlepší okamžiky nového alba Riot V trůní v jeho závěru. Kompozice "Lost Dreams" a "No More" jsou nesmírně živoucí power-heavymetalové hymny, které ve strmém rytmickém zápřahu rozehrávají jiskrnou melodickou show, jež patří mezi to nejhodnotnější, co je v daném subžánru možné slyšet. Americký kvintet na to pořád má, škoda, že nás o tom nedokázal přesvědčit na celé ploše nové desky.
|
