V době, kdy němečtí power - progresivci Ivory Tower pomalu dopisují třetí křížek na svůj hřbet, při tvorbě teprve šestého řadového alba „Heavy Rain“ (při přepočítávání řadovek nepočítejte reedici alba „It“, vydanou pod názvem Subjective Enemy“) si zopakovali personální deja-vu z předchozí dekády. Když kulturní svět vypnula kovidová brebera, opustil je křikloun Dirk Meyer (v letošním roce se spojil s Generation Steel). Vzhledem k tomu, že během osmi let, které strávil v řadách kapely, stihli Ivory Tower vydat jediné album, není změna tak přelomová, jako když Meyer střídal původního zpěváka Andreho Fischera. Třetí pěvec v řadách kapely Francis Soto má poměrně pestrý hudební životopis, byť při nejzajímavějším působení u Wicked Sensation se stihl zapsat na jediném singlu, ostatní působiště v jeho curriculum vitae asi příliš velký poprask nevyvolají. Ale vzhledem k tomu, že Ivory Tower výrazem dobře úzce navazují na pět let starou nahrávku „Stronger“, je zjevné, že kapela dobře věděla, kým chce uvolněné místo obsadit.
Fakt, že Ivory Tower nikdy nehráli na německé power – progové scéně vyloženě první housle, se potvrzuje i na novince „Heavy Rain“, stejně tak je ale možné jedním dechem dodat, že pokračují v linii žánrových velmi solidních nahrávek. Jsou přístupnější, než bývali v první dekádě svého života, což by spolu se solidními melodiemi, důrazně energickým projevem a velmi dobrými instrumentálními výkony šlo prezentovat jako pozitiva nového alba a současné formy. Lesk jim odebírá skutečnost, že jsou poměrně nestřídmí a skladby, jejichž nápady a drive by mohly daleko lépe fungovat, kdyby neměly častokrát přepálenou délku, zbytečně natahují a rozmělňují. Podobně s postupující délkou desky působí fakt, že poměrně konstantní nálada, která obepíná celé album, nevyhnutelně žene album do stereotypu, díky čemuž odvolávání na progové kořeny začíná brát pomalu za své, syrový a hrubě houževnatý power metal hraje daleko významnější roli.
V téhle kombinaci se jako nejpřesvědčivější položka jeví sypanice „Monster“ s nejsnáze zapamatovatelným refrénem, jež v jednom šiku s úvodní vztekle přímočarou „Black Rain“ představují nejpevnější pilíře alba (možná, že u nich příznivci Angel Dust a Manticory zbystří pozornost), ovšem jako celek je „Heavy Rain“ velmi soudržné, takže hledat výraznější vrchol netřeba. Připočtěte masivní výraz, občas celkem výrazné klávesy, které podporují potemnělý výraz kapely, vydařená sóla, fakt, že vyjma rozvážnějšího úvodního vybrnkávání u dvou skladeb se jede vytrvale ve vysokém tempu, a máte o „Heavy Rain“ poměrně přesný (byť nepříliš barevný) obrázek.
Ať to berete z kterékoliv strany, vždycky se vám do hodnocení neomylně přimotá pojem „solidní“. A tak by se nejjednodušeji dalo album „Heavy Rain“ charakterizovat. Těžko říct, jestli je to hodně nebo málo, z přihrádky nepřekvapí – nezklamou se Ivory Tower nehnuli ani tentokrát.
|
