Poté, co na přelomu dekády vyhrnuli během čtyřiceti měsíců australští hračičkové Teramaze na svět pět řadových alb, zřejmě si řekli, že je na čase trochu zvolnit. Mezera mezi albem „Flight of the Wounded“ a novinkou „Eli - A Wonderful Fall from Grace“ se proto natáhla na víc než rok a půl, ale během této doby Teramaze stihli marnotratně vydat jednu výběrovku, jeden živák a představili i pár singlů, z nichž až poslední „Standing Ovation“ našel místo na nové řadovce. Otázku, zda pětici klokanů tohle tempo trochu neubírá na kráse, rozseklo už „Flight of the Wounded“ (ano, trochu ubírá), ale faktem je, že regenerace u Teramaze probíhá ve velmi rychlém tempu. Možná k tomu přispívá fakt, že z hlediska vlastní diskografie v přesném tempu prokládají koncepční trilogii řadovkami, které s příběhem nesouvisejí, možná že ozdravný efekt přinesl i návrat křiklouna Nathana Peacheyho.
Letos došlo (zřejmě) na finále příběhu, který započal v roce 2015 na albu „Her Hallo“ (tady Peachey napsal první a do letošního roku i poslední kapitolu albového působení u Teramaze), pokračoval v roce 2021 na albu „Sorella Minore“, a v aktuálním díle se vrací do cirkusu, v němž se hlavní postava Eli stane (za poměrně vysokou cenu) hlavní atrakcí. Prokombinovaná a do detailu vypracovaná hudba Teramaze má výhodu, že se nepodřizuje žádným pevným strukturám, takže ji jednak nelze dopodrobna dostatečně popsat, či dopředu odhadnout, jednak je natolik variabilní, že ji ani příběhové mantinely nemohou jakkoliv svázat. Otázkou zůstává pouze to, zda se podaří kapele vymyslet natolik povedené melodie, aby vás dokázaly vcucnout a pohltit. V porovnání s předchozí deskou lze říci, že ano, v porovnání s celkovou diskografií bude odpověď méně jednoznačná.
Stoprocentně se lze spolehnout na hráčskou zručnost muzikantů i na jemný, čistý a elegantní hlas Nathana Peachyho (kterému bez problému uvěříte, když přitlačí na pilu i to, že by se mohl stát ideálním sparring partnerem Mortena Harketa z A-HA, a byla by to zřejmě ještě zabijáčtější kombinace, než když Mortena vzali do party Scorpions). Je možná trochu překvapivé, že Teramaze při výběru singlu vsadili na „Standing Ovation“, budeme-li hledat pro album nejméně signifikantní skladbu, je to uvolněná, živá, až tanečně pojatá singlovka, která (pomineme-li úvodní intro a kraťoučkou smyslně upovídanou vsuvku „I Mantise“) je navíc nejkratší položkou na desce, díky čemuž může rozsáhlost a spletitost ostatních skladeb nepřipraveného posluchače trochu zaskočit.
Ani z nejdelších skladeb – „Madam Roma“ a „Wonderfull Fall Form Grace“ – však nevykukuje nějaký konstantní vzorec, jenž by šel označit jako typický. Hlavní roli hraje košatost, rozmanitost, jemnost a emotivnost. Po opakované (téměř hodinové) procházce si asi stěží spontánně zanotujete některou píseň, o tom však Teramaze nejsou. Podstatné je, že badatelé po klikatých, ale přitom přístupných (občas parádně atmosféricky zahuštěných – přimlouval bych se za to, aby po metalických momentech sáhla kapela častěji) poměrně jemných a technicky obsažných rockových stezkách budou mít dlouho co objevovat a prozkoumávat. „Eli - A Wonderful Fall from Grace“ se jen tak snadno neoposlouchá.
|
