Máte-li dostatečně zmapované hudební dějiny a naposlouchaná první dvě alba Domain, je vám jasné, co muselo následovat, když datum vydání třetí alba německých melodiků bylo stanoveno na 20. červen 1991. Do vydání nirvanovského alba „Nevermind“ zbývaly tři měsíce a pokud se deska „III: Crack In The Wall“ měla zapsat do povědomí i někoho jiného, než již ulovených fanoušků, moc času jí do rockové revoluce nezbývalo (Nálada na hudební scéně byla na dně. Výstřel grunge ze Států zaplavoval vše, co jste si dokázali představit, a každá nahrávací společnost hledala jakoukoli kapelu, která zněla jako Nirvana nebo Pearl Jam. Všechno se změnilo a tuny lidí byly propouštěny z práce. Byla to katastrofa.).
Věřím tomu, že kdyby na začátku devadesátých let vše zůstalo v tehdejších kolejích, Domain by měli o budoucnost postaráno. Stačilo k tomu držet se striktně pravidel, které kapela nastavila na debutu a v jejichž rámci se pohybovala i na druhé desce. Způsobů, jak vnést do tvorby Domain nějakou zásadní progresi nebylo mnoho, vlastně ani nebyl důvod, aby je kapela hledala, protože ve využití zapamatovatelných zpěvných refrénů se mohli Domain směle účastnit mistrovství světa a na „III: Crack In The Wall“ kapela přihodila další řadu žhavých kandidátů. Patří k nim úvodní „Five Way Switch“ s lehce slavnostní povznesenou náladou a podobně laděným zpěvem, u níž je radost sledovat, jak si Rittova parta chystá půdu pro vzletný chorus i axemanovo nenápadně košaté kytarové malování, kolegy Bonfire načichlá neposedná „Hard Road To Midnight“, v níž vás za uši zatahá (a do konce desky už nepustí) výrazně nazvučená baskytara, napínavější titulní skladba s poměrně zemitým riffem a robustnější stavbou, jež svou hutnější náladou sice jen nepatrně, ale přece jen změní atmosféru, což je před nasládlou „Run For Your Life“ (tady je možné narazit na nejchytlavější refrén) a přeslazenou „Ode For The Children“ hodně důležité.
Z kolotoče by nevypadla ani nekomplikovaná „Into the Night“ se vzletnými klávesami (stojí za připomenutí, že s těmi Domain vypomáhal Piet Sielck, který podobnou roli v té době zastával i u Blind Guardian, či Gamma Ray a o pár let přivedl na svět Iron Savior), ani další výborná melodická lekce „Hold On Tomorrow“. Do kontextu alba úplně nezapadla těžkopádná „Juicy Lucy“, v rámci první etapy života Domain jeden z nejhůř stravitelných kousků diskografie. Ovšem to, co si hesenská čtveřice (před třetím albem kapelu opustil klávesista Volker Sassenberg a bubeník Thorsten Preker, jehož nahradil Markus Schmitz), připravila do závěru alba, překonalo veškerá očekávání. Příjemně ukňouraná „East Of Eden“ je nejsilnější balada, kterou kdy Domain nabídli, kontrast, který přinese navazující „Prisoners“, jedna z nejakčnějších a nejkousavějších položek v portfoliu kapely, je naprosto strhující.
Poptávka po melodické rockové a metalové hudbě prudce klesla. Byl tu také problém, že někteří lidé v kapele vydělávali mnohonásobně více než jiní, což vedlo k velmi špatné atmosféře v kapele. Naše nahrávací společnost zkrachovala, což také vedlo k docela intenzivnímu handrkování o práva na hudbu. Sečteno a podtrženo, nadešel čas ukončit tuto fázi Domain, abychom pomohli kapele znovu získat její slávu o mnoho let později s novou sestavou.
Tohle byla cesta, kterou stálo za to rozvíjet. Hudební prostředí se však razantně změnilo a Domain svým nasládlým projevem patřili jednoznačně k těm, kteří byli rázem na odstřel. Na konci roku 1992 se ještě přihlásili s kompilací, lakonicky nazvanou “ Collection 86-92“, ale to už bylo jasné, že píšou poslední stránku svého životopisu. Alespoň v té podobě, v jaké prožili velmi intenzivní zhruba čtyři roky života.
Po mnoho let jsem neměl vůbec žádný kontakt s ostatními hudebníky z Domain. Pak jsem dostal velmi zajímavý dotaz ohledně festivalu Reunion, tak jsem si sedl a kontaktoval kluky. Tak jsem se po dvaadvaceti letech dostal zpět do kontaktu s Volkerem Sassenbergem, hráčem na klávesové nástroje, a po více než třiceti letech znovu mluvil s Cliffem Jacksonem. Jestli je na věku něco dobrého, pak je to fakt, že si rychle uvědomíte, že jste tenkrát sebe a spoustu dalších věcí brali až příliš vážně a že to celé nestálo vůbec za to…
Na albu je skvělý kytarový zvuk. Inženýr Kalle Trapp měl ve svém studiu několik velmi dobrých zesilovačů, které zněly opravdu excelentně.
|
