Těžko říct, co by si němečtí Elvellon počali bez Nightwish. Šest let starý debut „Until Dawn“ prozradil, že tvorbu melodického mága Holopainena mají Elvellon v malíku a že jim je blízká zejména éra s Tarjou Turunen. Na téhle formuli se nic nemění ani na aktuální novince „Ascending In Synergy“, v níž Elvellon zašli ještě o kousek dál – u některých skladeb možná budete bádat, jestli je Elvellon nevytáhli z nějakého dávného Tuomasova tlumoku, tak dobře by do nightwishovského období kolem přelomu tisíciletí pasovaly.
Hodně kláves a lehce zhrublý zvuk kytar tvoří ideální synergii mezi elegantní zasněností a metalovým světem, symfonický nádech dodává sympatickou romantičnost, hlas Nele Messerschmidt je dostatečně variabilní, aby nejen podpořil romantiku, ale aby z něj občas ukápla i kapka jedu, teatrálnosti, či pitvořivosti, melodické výkruty jsou velmi obratné, živočišnost skladeb je natolik bezprostřední, aby vás bez problému rozpohybovala. Chcete-li otestovat, zda je DNA Elvellon a Nightwish stoprocentně identická, sáhněte po „Vagabond`s Heart“, či „The Aftermath of Life“, chcete-li sáhnout po nejpovedenějších kouscích, zkuste roztomile neposednou „My Forever Endeavour“, „Into the Vortex“ s dramatickými klávesami a smyslnou zpěvačkou k sežrání, chcete-li zjistit, jak se Elvellon umí popasovat s výpravností, zamiřte k příjemně nepodbízivé pomalosti „The Aeon Tree“, jejíž kouzlo leze na světlo o něco pomaleji, ale o to déle na něm zůstane.
I když nelze tvrdit, že album „Ascending In Synergy“ je bohapustou kopírkou Nightwish (svoje já do něj Elvellon otisknout dokážou), byla-li by originalita jediným kritériem, bodoměr by se jen zlehka zachvěl. Elvellon však tenhle handicap (s kterým by se v dnešní době potýkala velká řada žánrových soukmenovců) vynahrazují dobrými melodiemi a povedeným provedením. Nostalgie sice hraje důležitou roli, ale na desce jsou podstatnější elementy, díky nimž přináší „Ascending In Synergy“ velmi příjemnou poslouchanou.
|
