Akční tempo, jakým se Domain prezentovali v první fázi svého života, se jim v druhé etapě podařilo ještě překonat. Zatímco v devadesátých letech zabrala tvorba tří alb třicet osm měsíců, v novém tisíciletí na stejnou porci kapela potřebovala o sedm měsíců kratší dobu. A to u toho stihla absolvovat i první personální změnu sestavy „Mark II“ – baskytary se nově ujal Sandro Lo Giudice, za bicí usedl Stefan Köllner. Nelze tvrdit, že by příchod této dvojice mohl mít zásadní vliv na tvorbu Domain (Sandro, jenž byl zároveň členem power-progresivců Circle Of Pain, což možná zavinilo to, že se v řadách Domain ohřál jen na jedno album, se autorsky podílel na třech skladbách, Stefan na žádné), nicméně pokud se Axel Ritt vyjadřoval o předchozím albu jako o nejvíce heavy albu, z celkového pohledu na „The Sixth Dimension“ kapela ještě o kus zhouževnatěla.
Úvodní „World Gone Crazy“ mohla svým těžkopádným nástupem vyplašit řadu fanoušků, tématu písně sice takhle syrový výraz sedí, nicméně na poměry Domain nepříliš melodická skladba (ani refrén, ani temná instrumentální pasáž náladu příliš neprojasní) se jako ideální vstupní brána do alba netvářila. Svižnější a neposedná hard rockovka „Your Favorite Curse“ s velmi živou kytarou už působí mnohem chytlavěji („Když se začnete učit hrát na elektrickou kytaru, první věc, které si všimnete, je, že nová vlna britského heavy metalu“ ukázala, že spousta klasických riffů vydrží desítky let. Je nemožné nenechat se těmito styly ovlivnit.“ ). Odpověď na chytlavou „Charade“ z minulého alba se jmenuje „King`s Tears“. Typicky rozverný a zpěvný refrén s podvědomou tanečností (v bookletu alba se Axel Ritt odkazuje na Michaela Flatleyho) rozčísne docela vyhrocené kytarové sólo, ale neposedná spojnice s minulostí i tak představuje jednu z nejsilnějších položek šestého alba. Na jinak poměrně hutném albu, jež už nesrší tak silnými nápady, jako předchozí díla, představuje jasnou výjimku jednak nadýchaná balada „One Perfect Moment“, kterou Domain chtěli původně zařadit už na „The Artefact“, nicméně snaha dotáhnout ji k dokonalosti (povedlo se) si vyžádala daleko víc času, než bylo původně v plánu, jednak divoká výpůjčka (na divokosti má kromě základu písně velký podíl i projev Carstena Schulze) od Aerosmith „Rats In The Cellar“, která opět dokonale demonstruje, že Domain dokážou do předělávek dobře otisknout svoje vlastní já.
Jako by se sečetlo svižné tempo vydávání desek spolu se systematickým směřováním k čím dál tvrdší (lépe řečeno neohebnější) muzice. Nelze mluvit o nějakém zklamání, na to byli Domain přece jen příliš dobří muzikanti a solidní autoři, nicméně nahrávka, kterou se prokousávalo nejobtížněji z dosavadní diskografie kapely, byla na světě.
|
