Od poslední Pellovy nahrávky uplynuly dva roky, což letos znamenalo jistotu nového studiového přírůstku. Co se změnilo? Tak např. obal desky a názvy skladeb vypadají jinak. A to je zhruba všechno. Ostatní atributy jsou hluboce zakořeněny ve specifickém Pellově vesmíru, včetně jediné vyloženě pozitivní věci, kterou je zpěv Johnnyho Gioeliho. Ten si zřejmě k Rudimu za léta společné spolupráce vybudoval poctivý Stockholmský syndrom, který mu nedovolí prchnout do nějaké lepší kapely.
Ale aby to nevypadalo, že si Pellova alba vybírám jenom proto, abych si měl z koho dělat srandu, je třeba nasadit (alespoň na chvíli) seriózní tón. Pravdou je, že červnový titul "Risen Symbol" není úplně marný. Hned na startu desky potěší rychlík "Forever Strong", který má slušný odpich (i přes podivně chrastivé činely), proto je škoda, že další podobně svižnou položku už v playlistu nenajdeme. Místo toho se dočkáme několika tradičních heavyrockových pochodovek, jež by se daly celkem ustát, kdyby jejich ústřední části neokupovaly odfláknuté refrény. Většina z nich musela rutinérovi Pellova typu zabrat minimum času, protože podobně jednoduchých vokálních sekvencí složil a pravděpodobně ještě složí mraky. Jde o laciný kalkul s věrností tradičních fanoušků, kteří Rudimu zbaští úplně všechno. My ostatní se kousky "Guardian Angel", "Darkest Hour" a "Hell´s on Fire" nemusíme dále zabývat.
To samé platí pro track "Ankhaia", ve kterém dojde na flirt s orientálními prvky, což je zřejmě maximum progresu, kterého je německý autor schopen. Desetiminutová skladba obsahuje zajímavá místa (zejména Johnnyho atmosférické popěvky), těm ale kontrují roztahaně nezáživné plochy, u kterých si připadáme jako vyprahlý poutník putující nekonečnou Saharou (že by autorský záměr?). Ještě více tupě vyzněl cover "Immigrant Song" od Led Zeppelin, což je natolik profláknutý hit, že nebyl nejmenší důvod jej znovu vynášet na světlo boží a navíc jej nepochopitelně umístit do první poloviny playlistu, o nevalné kvalitě předělávky raději nemluvě...
Čest kapely zachraňuje závěr desky. "Crying in Pain" sází na osvědčenou taktiku baladicky sunutých rytmů, do kterých Gioeli promlouvá svým osudovým chraplákem a Pell jej podporuje kňouravými kytarovými motivy. Jelikož skladbu nekazí hloupý refrén, není to nic proti ničemu. U navazující "Right on Track" se chorus hezky povozí na přepouštěných riffech, a jelikož jej doprovodí pěkné sólo, dostaví se neobvyklý efekt - skladbu si budeme chtít pustit znova, což se o většině novodobých Pellových písní říci nedá. A protože dojem nezkazí (i když jenom těsně) ani tajuplná finálovka "Taken by Storm", je možné vzít fošnu "Risen Symbol" částečně na milost a zároveň si přát, aby na příštím albu Pell trochu zabral a odpustil si refrény, které táhnou ke dnu nejen inkriminované songy, ale i komplexní dojmy z celé desky.
|
