Běda mužům, kterým žena vládne? Britští brusiči Balance Of Power pouť hudebním světem sice nikdy oficiálně neukončili, ale jejich poslední studiový zápis nesl až do letošního dubna letopočet 2003. Basista Tony Ritchie (jenž před více než čtvrt stoletím na debutovém albu třímal mikrofon, po jehož vydání se na chvíli stáhl do pozice autora, aby se následně ujal čtyř strun) a bicmen Lionel Hicks, který si jako jediný může do životopisu zapsat, že Balance Of Power ani na moment neopustil, se rozhodli kapelu znovu přivést k aktivnímu životu. O tom, že potenciál nově složené party je třeba brát vážně, svědčí fakt, že i přes ultradlouhou pauzu si Balance Of Power ve své stáji ponechali Massacre Records.
Navzdory tomu, že změna, se kterou britská pětice přišla, je poměrně radikální. V Balance Of Power se během prvních dvanácti let života vystřídali čtyři zpěváci. Příchod Hazel Jade Rogers, první dámy v historii kapely, je možná poněkud překvapivý, jenže ústřední dvojice zjevně věděla, koho verbuje – ulovíte-li tak výraznou dračici, jako je Hazel, zjevně není problém přenechat jí dominantní postavení a jen pro ni připravit půdu tak ideálně, aby jedovatost jejího vokálu i přesvědčivost projevu stoprocentně vynikla.
A o tom je novinka „Fresh from the Abyss“. Byť se o Hazel můžete dozvědět, že její hlasivky si berou něco z Dia, něco z Doro a něco z Ann Wilson, to zásadní je osobitost, která se může opřít o skladby, dokonale napsané zpěvačce na tělo. Z úvodní „Last Man Down“ stříká jed na všechny strany (v tomto směru si riff a zpěv nemají absolutně co vyčítat), vyhrocenost, vyzývavost, nadrzlé vokály a valivost mají značný prostor i sílu. „Never Be Here Again“ začíná daleko jemněji, ale stejně to pod úvodním klidným motivem vydatně bublá, aby skladba poměrně záhy zmohutněla a pokud by vám připadalo, že zpěvaččiny jedové buňky nejedou úplně naplno, Balance Of Power k nim přihodí studenou elektroniku a o hutnou atmosféru je znovu postaráno. Velmi účinná je proměnlivost skladeb, Balance Of Power se nebojí měnit charakter písní, a i když se zpravidla vždycky vrátí k základnímu motivu, funguje to ohromně svěže a napínavě. Nezvolíte-li monstrózní „Never Be Here Again“ rovnou za vrchol alba, nejspíš si jej uzurpuje skladba „Monster“.
Uvolněnější melodický motiv, jenž se poměrně záhy zakaboní a potemní, a slogan „There`s a monster in my head, There`s no going round it, I wish I never found it“ vám bude v hlavě rezonovat ještě hodně dlouho.
Po intenzivním namlsání se předchozí atmosférou, která ani v dalším průběhu nepolevuje, může předposlední syrově přímočará „Deadline“ působit trochu punkově, dobře vygradované baladické finále „One More Time Around the Sun“, v němž se bez nějaké plačtivé podbízivosti vydatně hraje na city, však znovu podmanivou atmosféru přifoukne na maximum a autentický šmak skvěle zvládnutých heavíkových osmdesátek naprosto zaplní chuťové buňky.
Dávní fanoušci kapely se možná pustí do diskuze, jestli nebylo na místě nechat historii Balance Of Power spát a album „Fresh from the Abyss“ nemělo vyjít pod jiným názvem kapely, neboť spojnice na předchozí desky není úplně jednoznačná. Zbytečná debata, podstatný je obsah a ten se Balance Of Power nadmíru vydařil.
|
