„Nové album je trochu jiné než předchozí alba a doufáme, že lidé začnou Folkrim vnímat jako osobitou kapelu a nikoliv jen jako kopii velkých folk metalových jmen.“ Úkol, který si finská pětice vytyčila v souvislosti s třetím albem „Embers“ je na první pohled docela složitý, protože přirovnávat ji k Ensiferum, Turisas, Korpiklaani, Finntroll, Moonsorrow, … je poměrně jednoduché a přirozené. Základ, na kterém kapela staví, je z velmi podobného těsta (finská lidovka s melodeathovou příchutí zjevně nemá nevyčerpatelné možnosti z hlediska variability), nicméně si troufnu tvrdit, že Folkrim se podařilo vlastní cestu najít. Není sice hlavním elementem jejich hudby, ale hravost, která z některých skladeb vykoukne, je zcela odzbrojující.
Podstatnější je, že s aktuální formou se Folkrim můžou směle postavit bok po boku s tahouny žánru, který berou celkem ze široka – občas dominují hrubé bojovky, občas inspirace voní medovinou. Proto je „Embers“ hodně pestrá záležitost. Divoký nástup v „Bound In Maelstrom“, v němž se ideálně propojí energický nářez se skočnou melodií, hrubý zvuk kovových nástrojů se krásně snoubí s lehkostí lidových instrumentů, bohatýrské sbory dokonale podporují hrubý sólový zpěv, a za atmosférických zvuků dostane prostor i křehce elegantní ženský zpěv, představuje jednu stranu mince, akustická balada s pohlcující atmosférou „Virvatulet“ s líně hrubým vokálem, přesvědčivě popisujícím melancholii nočního mrtvého močálu v drnčivé finštině, nastaví druhý mantinel. A mezi nimi se nachází velmi zábavné představení – ideální propojení dvou hlavních elementů hledejte v neposedné „Raise Your Sword“, která si vezme hodně z aktuální nevázané nálady Korpiklaani, ale přitom ani v nejmenším nerezignuje na hrubost a bojovou energii, či ve splašené sekanici „Swamp Brew“ ( „baskytarista Viktor na zkouškách stále hrál hlavní riff této písně, znovu a znovu, rychleji a rychleji, takže jsme to museli napsat do písně“ ).
Když na vás vykoukne laskavá „Grotto Of Damned“, u které se ze sluníčkové nálady propadnete do jakéhosi poťouchlého šantánu, když v neuspořádaně bláznivé „Suoherran hovi“ zazní podivné Atari zvuky, či když se Folkrim chlubí tím, že bubeník ve studiu zapomněl v této skladbě nahrát pár úderů, a tak je dodatečně nahradil boucháním do ocelové popelnice a měděné konvice na kávu, přičemž zjistíte, jak snadno tyhle momenty do celkové nálady zapadnou, je jasné, že Folkrim si vlastní místo na folk deathové scéně hledají celkem úspěšně.
O něco vážnější poloha oproti předchozím dvěma deskám kapele sluší. Na své si přijdou stejně dobře ti, kteří se pod velením seveřanů rádi pouští do krvavých potyček, ti, kteří šrámy z boje rádi spláchnout něčím ostřejším, i ti, kteří si někdy s chutí zablbnou. Jednoduše řečeno, Folkrim hodně pobavili.
|
