V roce 2008 oslavili Vader pětadvacetileté výročí, po kterém neztratili ani špetku ze svého původního šmaku. Je pravda, že sestava kapely občas připomínala průchodový turniket a v případě alba "Necropolis" došla situace tak daleko, že si Peter Wiwczarek musel nahrát všechny strunné plochy sám. To jej ale nijak nerozhodilo (nestalo se to ostatně poprvé) a již o dva roky později lídr Poláků přichystal materiál na nové, v pořadí deváté album, které dostalo název "Welcome to the Morbid Reich".
Tento titul ovšem nemá souvislost s demonahrávkou "Morbid Reich", kterou Vader vydali v roce 1990. Jde maximálně o "duchovní propojení" (jak v jednom rozhovoru zmiňuje Peter) a skutečnost, že Poláci zůstávají věrni svému původnímu odkazu. Naštěstí se to netýká zvuku, který díky produkci bratrů Wieslawských opět nabral formu technické dokonalosti a učinil z alba bezmála soundtrackový zážitek. Původním filmem by přitom nemusel být horor, jenž se v rámci death metalu nabízí, ale klidně i thriller, dobrodružný snímek, detektivka, temný fantasy biják nebo výbušný akční spektákl. Všechny tyto chutě jsou Vader schopni na albu "Welcome to the Morbid Reich" namíchat a vygenerovat!
Na desce se naposledy představil bicmen Pawel "Paul" Jaroszewicz, který byl součástí kapely od roku 2009, a poprvé také rytmický kytarista a basák Marek "Spider" Pajak, v němž našel Peter spolehlivého a do dnešních dnů nezdrhnuvšího parťáka. Spider se rovnou chopil autorského pera a do tracklistu přihodil čtyři své kousky. Orchestrální intro zastal Krzysztof Olos, čímž došlo k propojení s albem "Impressions in Blood", a to nikoli poslednímu. Pocitově jsou si tyto dva zápisy velmi blízké, jak monumentálním zvukem, tak příklonem k thrashi. Opět přitom nelze mluvit o náhodné stylové fúzi, ale o cíleném a systematickém vnesení thrashových prvků do drsných deathmetalových ploch.
Jako skalpel ostré riffy rozříznou útroby startovací titulky. Kytary díky zvuku působí ohromujícím dojmem, stejně tak bicí a Peterův zpěv, který postupem let zraje jako víno. Nikdy přitom nešlo o čistokrevný growling, ale osobitý a variabilní projev (na této desce i s blackovým odstínem), jenž se dá snadno rozpoznat po několika málo sekundách. Přesto Peter nepřestává překvapovat, na tomto albu např. ve vyloženě lahůdkové vokální pasáži kusu "Decapitated Saints", která je ekvivalentem telegrafického stroje. Nejen díky tomu si můžeme uvědomit skutečný potenciál songu, jenž byl v původní verzi na albu "The Ultimate Incantation" trochu skryt.
Nejde ovšem o jediný výborný moment této nahrávky. Za vypíchnutí stojí stopa "I Am Who Feasts upon Your Soul", v níž nestačíme žasnout nad strhujícími slokami, ve kterých za Petera dopoví fráze hravý riff, nad trylkujícími sóly, skvostně trhanými kytarami či celkovým groovem skladby. Pozadu nezůstává track "The Black Eye" s drsně šoupaným motivem, úderný výplach "Only Hell Knows" či zlověstná "Lord of Thorns". Deathové plochy jsou vkládány spíše z povinnosti a mnohdy právě tak působí ("Come and See My Sacrifice"), sporná je také závěrečná "Black Velvet and Skulls of Steel", ve které Peter poněkud zneužívá známý riff od Celtic Frost. To jsou ale jenom drobné kaňky na veskrze skvělém hudebním počinu, který posluchači i kritici právem vyzdvihli do výšin a jenž patří do dnešních dnů k nejvybranějším studiovým nahrávkám polské kapely.
|
