Přebujelé ego, komerční vypočítavost, neúcta ke kultovnímu odkazu? Nebo naopak upřímný tvůrčí akt a snaha o vzkříšení původní energie v souladu s lepší zvukovou produkcí? Je jisté, že každý fanoušek rané Sepultury zaujme k současným nahrávkám bratrů Cavalerových důrazný a jediný "správný" názor. Ve zkratce je možné napsat, že komu se líbily loňské předělávky fošen "Bestial Devastation" a "Morbid Visions", ten bude nadšený i z moderního oživení alba "Schizophrenia", které je obecně bráno jako první velký počin Sepultury. Ostatní si kdykoli můžou pustit původní nahrávku a nové studiovky okázale ignorovat.
Vezmeme-li to čistě pragmaticky, pak snad každý musí uznat, že osmdesátkový zvuk inkriminované desky není ideální a že ničemu nemůže uškodit moderní produkční ošetření. Arthur Rizk to dokázal minule a zadařilo se i nyní, kdy popraskané analogové kontury vykvetly v plnokrevný digitální sound. Úctu k předloze prozrazují především Maxovy zpěvy, které jako by byly nasnímány někde v prastaré kobce, avšak pokud se kvality týká, jde zase o vrcholně požitkářský zážitek. Stejně suverénně si počíná Igor, jehož končetinové kreace lze používat jako masážní stimulátor. Basu ovládl Cavalera junior a druhou kytaru Travis Stone s profesionalitou odpovídající vysokým nárokům zbývajícího dua.
Skladby díky přehrání a zvuku získaly nový rozměr, jenž dokonale odhaluje jejich - mnohdy spíše tušený - potenciál. Druhá "Schizophrenia" má ohromnou sílu, a odmyslíme-li si neopakovatelné či nostalgické kouzlo osmdesátek, pak je kvalitativně na totožné úrovni. Všechny songy jsou o několik vteřin delší, jde však o formální úpravy, s kompoziční DNA skladeb se nijak nehýbalo. Pomyslným vrcholem zůstává kousek "Escape to the Void" s pasážemi, u kterých bývalo těžké setrvat v klidné pozici, a s novou produkcí už je to zhola nemožné. A co takový rozjezd instrumetnálky "Inquisiton Sympohony" s neurvale roztěkanými a jednoduše neodolatelnými riffy. Nebo závěrečný, dříve neuvedený track "Nightmares of Delirium", který snese nejpřísnější nároky, jež v osmdesátkách a raných devadesátkách stanovila samotná Sepultura.
Tohle prostě mělo smysl. Kultovní nahrávky brazilské legendy získaly nový náboj a šmak, aniž by byla popřena jejich původní podstata. To se nepovede každému, a možná i Cavalerovi museli projít leckterými útrapami, aby dokázali stvořit dospělou verzi svých mladistvých hudebních pokusů. Album "Schizophrenia" je esencí agresivního, živelného a autorsky obdivuhodně vypiplaného thrashe, to už teď můžeme říct s naprostou jistotou.
|
