Legendární Tortharry mají venku novou desku. Svou první v češtině. Má název „Paměť kamenů“ a do světa ji pustili pražští MetalGate, kteří jsou pro Tortharry dlouholetou domovskou stájí. O novince jsme si povídali s kytaristou Danem.
Cítili jste nervozitu z toho, jak lidé přijmou česky zpívané album Tortharry?
Určitě ano. Sám jsem byl nervózní už v okamžiku, kdy jsme se o tom začali bavit. Přišlo mi to ale jako zajímavá myšlenka. Proč ne? Proč nezpívat česky? Jsme Češi, ne? Je to zakázaný? Je špatný být hrdý na náš jazyk? Vždyť jsou kapely, které zpívají česky a v zahraničí to kvitují. Není nutné zpívat anglicky. Beztak… vždyť v death metalu není zpěvákům kolikrát ani rozumět. Ale ano, ještě teď jsme nervózní, protože tento rozhovor děláme v okamžiku, kdy má album teprve před vydáním. Když si však pročítám diskuze k prvnímu singlu, musím říct, že se to lidem v drtivé většině líbí, byť jsou samozřejmě i jedinci, kteří to mají naopak. Píší třeba, že je to agro. Agro a death metal? To mi úplně nesedí. (smích) Někdo také považuje češtinu za zpátečnickou. Jsou to názory a je to v pořádku. Dopředu jsme počítali, že o některé fanoušky možná přijdeme, ale další třeba naopak získáme. Každopádně v tom není žádný kalkul.
Dřív mnohé kapely žily v představě, že s češtinou v zahraničí nikdy neprorazí. Jak je to podle tebe nyní?
Nemyslím si, že se s češtinou nedá v zahraničí prorazit. Jsou i vydavatelství, co po tom naopak prahnou. Například nyní nám v Japonsku vyšla kompilace demonahrávek, přičemž vydavatel má rád tituly v češtině. A vezmi si popularitu Master´s Hammer nebo prvních Root. Faktem je, že i my jsme angličtinu zvolili s vidinou, že se lépe dostaneme do světa. Dneska jsem už zkušenější a vím, že čeština nevadí, možná je dokonce výhodou. Když to kapela trefí, má štěstí, je na správném místě, může prorazit. Kvůli tomu jsme to ale my nedělali.
Jaké české deathmetalové kapely, co používají češtinu, tě takhle z fleku napadají?
Moc jich není. Možná blackové kapely, ale deathové? Nechci nikoho urážet, ale takhle si nikoho nevybavím. Dříve to bylo běžnější, i my jsme měli demo v češtině, a když si „Mezi nebem a peklem“ poslechnu, není to špatné. Jo, někomu ty texty už mohou přijít legrační, ale zkus si přeložit rané texty Cannibal Corpse a podobně. (smích)
Lze album vnímat jako koncepční? Proč zrovna kameny?
Rozhodně. Poselstvím desky je: Kameny jsou ochránci i ničitelé a němí svědci, které nelze umlčet. Jenom pro příklad: „Hořké rozloučení“ vypráví o nádraží, ze kterého se posílaly transporty do vyhlazovacích lágrů, „Oheň na svazích“ je o Petrových kamenech na Jesenicku, „Pohřeb naděje“ o hraničním pásu za socialismu… Deska vypráví o negativních událostech, jichž jsou kameny svědky.
Hudebně se stále jedná o klasický old school death metal. Nebyly na stole i nějaké hudební experimenty, když už jste se rozhodli pro tak razantní krok ohledně zpěvu?
Co by lidé měli očekávat od Tortharry? Že něco změníme? Že tam dáme klávesy? Elektroniku? Že se budeme pouštět do vod, které jsme ještě neprobádali? Vůbec. Upřímně řečeno, hrajeme, co hrajeme. Jedna kytara, basa, bicí, nemůžeme si vyskakovat, nechceme dělat aranže, které neuhrajeme na koncertech. Desky máme takové, aby se daly zahrát naživo. Obituary, Suffocation, Cannibal Corpse, Benediction, Grave a mraky dalších kapel hrají stále to své. Samotného by mě zklamalo, kdyby natočily něco jiného. Nechci, aby to bylo pořád stejné, chci se posouvat zvukově, ale že bychom změnili koncept kapely? Ne, žádné výrazné experimentování od nás nečekejte. Hrajeme, co je nám vlastní.
V poslední době kolikrát slýchávám, že klasický death metal stárne, že fanoušci ubývají, protože chybí mladší generace. Jaký je na to tvůj názor?
Všichni stárneme. Ty, já, naše děti, rodiče. To je prostě normální. Death metalová vlna byla v devadesátkách, takže je jasné, že fanoušci a kapely stárnou. Copak death metal mají lidé s věkem přestat poslouchat? Dostanu se trošku někam jinam. Je tady řada mladých, moderních kapel, které hrají rádoby metal, ale cítíš, že to není od srdce. Žádná pokora, žádný přehled. Kdo má doma počítač, může vydávat desky, být jakoby cool. Že bubeník zahraje 230 BPM? Dobrý, ale jen o rychlosti to není. Baví mě lidé, co si to vydřeli, vyjezdili, budovali scénu, což byla mravenčí práce. Nebylo to o kliknutí na internetu a napsání pořadatelům: „Jsme ideální volba pro váš festival!“ Tohle ne, to neuznávám. Stárne se, ale stárnout budou i ty dnešní moderní metaly. Stárnutí nestárnutí, valíme, jede se dál. Ať žije death metal!
Jaké jsou dneska ambice Tortharry?
Jaké má člověk ambice po jedenácti deskách a tisících koncertech? Natočit dobré album, aby nás bavilo, stejně tak fanoušky a třeba i kritiky. Pak nabídka na kratší turné. Je otázkou, zda se prosadíš a zda se ti vůbec něco vrátí. Možná tak sledovanost a lajky na sociálních sítích. Je pravda, že to dnes potřebuješ, protože festivaly v zahraničí mnohdy řeší víc tahle čísla než kvalitu samotných kapel.
A kdyby přišla nabídka na náročnější světové turné, byli byste schopní do něj jít, nebo už je to něco, co vás neláká?
Myslíš náročnější časově, nebo finančně? Šel bych do toho! Nepřinese ti to světovou slávu, ale nové fanoušky a ta různá sledování, o kterých jsem mluvil. Ano, jet turné třeba s Cannibal Corpse nebo Suffocation… to je můj sen. Rozhodně to ale netlačím za každou cenu. Dřív bych do toho šel víc, ale opět zdůrazňuji, že ne po finanční stránce. Platit za hraní na béčkové scéně českého festivalu? To je ubohý! Tvořím, makám a nakonec platím? Vyližte si s tím prdel. Je to tragický, pouze nenažranost pořadatelů. Scéna se může chvástat, jak je bratrská, ale všechno je to hlavně byznys. Možná tím někomu beru iluze, ale tak to je.
Každoročně organizuje MetalGate Czech Death Fest, který má dnes již takřka kultovní status. Pořád do něj máte energii?
Letos se uskuteční patnáctý ročník (rozhovor probíhá před, pozn. aut.). Nevěděli jsme, jestli to do něj dotáhneme. Covid, zákazy… všechno jsme to ustáli, byť jsme byli deset let v červených číslech. Vždycky jsme do toho šli, zkoušeli jsme to dál, snažili se. Jen pro představu – deset měsíců makáš na festivalu, do toho normálně chodíš do práce, a pak z vlastní kapsy doplatíš statisíce. Je to strašně demotivující, ale poté čteš ohlasy lidí, vidíš, jak jsou nadšení, a nakonec si řekneš: „Pojďme to dělat dál.“ Nejsme festival, který nás živí, co vyděláme, investujeme do jeho vylepšení. Je to pro nás koníček ve volném čase. Děláme to srdcem a jak nejlépe dokážeme. Děkujeme všem, co nám fandí!
Pomáhá festival i jménu Tortharry?
Jak se to vezme. Pomáhá, že lidé vědí, že za ním stojíme. Některé kapely ze zahraničí jsou nám i schopné pomoct s kontakty na festivaly, kam bychom se normálně nepodívali, ale stejně tak si všímáme určité nepřejícnosti od festivalové konkurence nebo lidí, co se kolem hudby motají. Musím říct, že zadostiučiněním jsou nám i Ceny Břitva, kde se poslední dobou umisťujeme na třetím místě.
Fanoušci se samozřejmě budou ptát, jestli je česky zpívaná deska anomálie, nebo vaše nová cesta. Jak to cítíš?
Za sebe mohu říct, že nevím. Ještě jsme neodehráli jediný koncert s novými skladbami, takže netušíme, co tomu budou fanoušci říkat. Sejdeme se po letní sezóně a pokecáme!
|
