Nechť ten, jehož hudební cítění formovala nedoceněná německá kapela Ivanhoe, zvedne ananas. Ne, že by němečtí progresivci byli totálně přehlédnutelní, ale když přijde řeč na germánské spolky, koketující s progresivní metalem, předpokládám, že než zazní pojem Ivanhoe, vyletí do éteru mockrát pojem Vanden Plas, pamětníci se budou ohánět i s Lanfear, a teprve potom možná přijde řeč na partu, jež ve svém názvu nese titul z novely spisovatele Waltera Scotta. Startovní pozice Ivanhoe i Vanden Plas byla velmi podobná – obě kapely vznikly v roce 1986, debutové album vydaly v roce 1994 a jejich hudební naturel je takřka sourozenecký, takže pokud vás oslovilo letošní album Vanden Plas „The Empyrean Equation of the Long Lost Things“, nemusíte váhat ani s poslechem alba „Healed By The Sun“, byť ani ono (přes veškerou kvalitu) patrně nezmění fakt, že v boji o vládu nad německým progresivním metalem budou Ivanhoe stále o ždibec za kolegy z Kaiserslauternu.
Jediným pamětníkem raných časů je v Ivanhoe basista Giovanni Soulas, jenž před čtyřmi lety, krátce po vydání sympatické desky „Blood And Gold“, přivedl do kapely kytaristu Chrise Loreyho a bicmena Michu Krebese. Především post kytaristy byl v technicky poměrně náročné hudbě Ivanhoe hodně žhavá záležitost, dramatičnost tohoto nástroje představovala nejsilnější zbraň na minulé desce. Ivanhoe v kvalitě a napínavosti kytarové hry neustoupili ani o píď, i když daleko větší prostor na albu dostává jejich kooperace s velmi košatými klávesami, ani rytmika však nezůstává pozadu. Frontman Alexander Koch se svým klidným, výpravným a vyzrálým hlasem, je jistotou, která strhne málokdy, ale v poměrně bohatém ději představuje příjemně stabilní záchytný bod.
I když Ivanhoe neslevili ani z pestrosti, tentokrát se jim podařilo udržet desku v konzistentní atmosféře, což je asi největší kladný posun od minulého alba. Na své si přijdou příznivci dramaticky nadýchaných melodií s tajemnějším zpěvem (titulní skladba), řezavých riffů ve spojení s akčními bicími a dobrou komunikací sólového zpěvu se sbory („Headnut“), emotivních balad („Small Path Home“), akčních střel bez progresivní zašmodrchanosti („One Ticket To Paradise“) i až duchovně rozjímavých nálad („10C“). Možná je trochu varováním, že závěrečná předělávka skladby „Awaiting Judgement Day“, jež poprvé zazněla na demu v roce 1989, je jednou z nejpůsobivějších kompozic alba, ale pokud tím Ivanhoe chtěli podtrhnou avizovaný návrat ke kořenům, byla to velmi dobrá volba.
Takhle to dopadá, když se melodičnost propojí s progresivitou a neotřelými postupy, ve kterých pevná struktura písní nehraje žádnou roli. Ivanhoe se zjevně baví. Věřit tomu, že by mohli s „Healed By The Sun“ strhnout na svoji stranu lavinu zájmu, je asi bláhové, na to není správná doba, ale album na to potenciál bezesporu má.
|
