Když se podíváme na první polovinu sedmdesátých let, tak na scéně ve Velké Británii fungovalo něco jako Velká čtyřka hard rocku. Jejími lídry byli Led Zeppelin, kteří všechny kapely předběhli debutem z roku 1969 o pověstný rok, na paty jim začínaly šlapat milovníci těžkého zvuku a všemožných podivností Black Sabbath a řádně energií nadopovaní a instrumentálně vypracovaní Deep Purple. Čtvrtým do party se s neuchopitelným pojetím hard rocku, v němž byla slyšet nejen ozvěna blues šedesátých let, ale také zásadní progrocková složka, stali londýnští Uriah Heep. Kapela, jejíž účast mezi smetánkou byla řadu let zpochybňována, ale dlouhověkost (kvalitní alba natáčí dodnes), není jediným hlediskem, díky kterému lze jejich zastoupení v hardrockové čtyřce obhajovat.
Je tu zejména klasická éra kapely, kdy v čele Uriah Heep stál zpěvák David Byron, který se vokálními akrobaciemi mohl rovnat Ianu Gillanovi nebo Robertu Plantovi, a Uriah Heep dokázali těžit ze sporů se svým nevyzpytatelným, ač geniálním klávesistou. Tehdy vznikala skvostná alba „Look At Yourself“, „Demons And Wizards“ či „The Magician`s Birthday“, která se (kromě jedné položky) stala díly, z nich těžilo první živé album v historii Uriah Heep, pojmenované prostě „Live“. To mělo zachytit energii kapely na vrcholu a obhájit pozici mezi hardrockovou špičkou. Uriah Heep patřili do sorty kapely, kterým se ne zcela stoprocentně věřilo a tak své postavení museli neustále obhajovat. „Live“ jim k tomu velmi pomohlo, protože energii a podivně přitažlivou atmosféru koncertů se podařilo dostat do drážek desky. Ta stojí jako neochvějný artefakt jednoho mrazivého lednového večera, který se odehrál před více než padesáti lety v anglickém Birminghamu a funguje jako skvělý stroj času, protože je jen málo nahrávek, které vás tak bezpečně dokáží teleportovat do minulosti.
Uriah Heep byli na začátku roku 1973 na propagačním turné k albu „The Magician`s Birthday“, které vyšlo dva měsíce předtím. Kapela se vydrala na tvůrčí vrchol a alespoň na chvíli sešla v nejklasičtější sestavě, ve které Byronovi sekundovali kromě původních členů kytaristy Micka Boxe a klávesisty Kena Hensleyho, také bubeník Lee Kerslake a nově příchozí novozélandský enfant terrible, basista Gary Thain. Po jeho příchodu dostala kapela nejznamenitější tvář a radost ze společného hraní se ukazovala každý večer na pódiu, ačkoliv zlé jazyky tvrdily, že za nezměrnou energií a tajuplným odérem jsou také návykové látky, jimž v podobě alkoholu podléhal stále více Byron, přičemž Thain a Hensley se začínali potápět do drogového bahna. Ale v roce 1973 to ještě všechno dokázaly přebít skvělé koncerty a výtečné umělecké výkony.
Kapela moc dobře věděla, že v podobě posledních tří alb má na kontě díla, která vstoupí do historie. První živé album proto postavila zejména na nich, z „Look At Yourself“ vybrala čtyři věcí, a „The Magician`s Birthday“ a „Demons And Wizards“ jsou zastoupeny třemi položkami. Pro první hit „Gypsy“ se sáhlo do debutu „…Very `Eavy..,. Very `Umble“ a pro závěrečné medley do repertoáru některých rock n`rollových klasiků. Úvodní „Sunrise“ a „Sweet Lorainne“ ukáží největší přednosti Uriah Heep a jejich obrovskou sílu. Diváci na ně reagují spontánně a kapela hraje takřka bez chyb. I Byron, jehož problémy začínaly přerůstat únosnou mez, podává strhující výkon, který graduje vokálními kreacemi v legendární „July Morning“, která na albu trůní jako vrchol v srdci koncertu.
Oproti zvyklostem kapela nechala „July Morning“ v původní stopáži, které lehce přesahuje deset minut, exhibicionistické choutky si ponechala pro „Gypsy“, jež slouží zejména jako prostor pro Hensleyho k hammondkovým orgiím. Je to místo na albu, které zubu času neodolalo, ovšem v době vzniku patřilo ke klasickému portfoliu kapely, které na jiných místech hraje až překvapivě civilně. To je věc, která „Live“ ponechává hodně z někdejší energie, kterou kapela čerpá ještě ze svého mládí, ale také už z nabitých zkušeností. Vrcholem snažení je skoro heavymetalová nálož „Look At Yourself“, které kapela dodala na rychlosti i valivosti a velký kus práce odvedl bubeník Lee Kerslake. Zajímavým momentem je titulní skladba z „The Magician`s Birthday“, z níž Uriah Heep vyjmuli minutu a půl dlouhý fragment s popěvkem „happy birthday to you“, který nádherně přejde do úderné „Love Machine“, a album zakončuje úderné rock n`rollové medley, které se kupodivu na album dostalo na úkor jiných tutovek, například slavné „Lady In Black“.
Už nikdy nebyli Uriah Heep tak silní jako v roce 1973. Tehdy dosáhli úplného vrcholu, jehož završením je tahle živá deska. Téhož roku kapela přišla s albem „Sweet Freedom“, které bylo v porovnání s předchozími díly slabší a špatně přijatá deska „Wonderworld“ z roku 1974 a následný vyhazov Garyho Thaina idylku ukončily. V dalších letech Uriah Heep natočili řadu živých alb, ovšem ani jedno se významem ani kvalitou nepřiblížilo záznamu z 26. ledna 1973. Jeho význam je také historický, jediným přeživším muzikantem z něho je Mick Box, který stojí v čele kapely dodnes. Osud Davida Byrona a Garyho Thaina se stal smutným důkazem toho, že ani rockové hvězdy nebývají nesmrtelné.
|
