V době, kdy se z každého rohu každý týden valí obrovské množství nové muziky, je pro kapely jako Inner Axis šance na to, že se někdy dostanou do povědomí širšího okruhu posluchačů, v podstatě mizivá. Málo platné budou kapele sehranost a zkušenosti, které bod vlajkou Inner Axis sbírá už šestnáct let, a ještě před tím se polovina kapely (a v počátcích Inner Axis dokonce tři pětiny) realizovala celou dekádu pod hlavičkou Midgard. Důvod je prostý – Inner Axis hrají melodický metal jako podle učebnice, ale nemají nic, co by je – byť jen o ždibíček – odlišilo od široké konkurence.
Nepomůže jim, že ve svěží skladbě „Master & Commander“ halekají „Master, Master…“, což (bez ohledu na to, že s ikonickým sloganem od amerických kolegů nemá nic společného) úsměvnou asociaci na Metallicu vyvolá, nepomůže jim, že se ve „Strike Of Cobra“, či v „Evil Dead“ otírají o filmovou klasiku, nepomůže jim, že v poměrně těžkopádné „Spartan War-Cry“ využijí historické téma. K provedení kompletní desítky skladeb nelze mít jedinou zásadní připomínku, důraz, melodičnost ani určitá zapamatovatelnost nechybí, ale kapela zní příliš univerzálně a zaměnitelně - Kai Hagemann má solidní hlas, ale že byste ho dokázali týden po poslechu alba identifikovat mezi deseti podobně znějícími zpěváky nehrozí, Zacharias Drosos sází solidní kytarová sóla, ale jen těžko vás některé z nich posadí na zadek, rytmika je dynamicky spolehlivá natolik, aby kapelu hnala vpřed, ale i pro ni platí, že hraje ve prospěch univerzálně pojatého celku. Letos vydané album se začalo rodit v době corona-patálie, kterou Inner Axis uzavřeli vydáním singlu „„Midnight Hunter/Steelbladed Avenger“. Na aktuální desce jsou obě písně v remasterované podobě a není od věci ochutnávku desky začít s nimi. Pokud vás hymnická „Midnight Hunter“ s jasným sloganem a pulsující energií nepřesvědčí o tom, že stojí za to si poslechnout celou desku, jiné skladbě se to jen těžko podaří, „Steelbladed Avenger“ berte jak potvrzení toho, že Inner Axis se rádi drží podobné matrice v rámci celé desky, to, že rozmáchlejší finále „Blade Of Glory“ vsadí alespoň na chvíli na baladičtější tempo plně zapadá do představ o tom, jak Inner Axis stvořili své třetí album přesně podle v osmdesátých let sepsané kuchařky, bez toho, aby měli potřebu jakékoliv z ingrediencí vtisknout vlastní osobitost.
Futuristicky pojatý obal alba funguje jako určité varování – lidstvo v současné době zjevně nepotřebuje ani umělou inteligenci k tomu, aby vznikala solidní, ale snadno zaměnitelná alba. O to se v pohodě postarají i muzikanti z masa a kostí. I když se „Midnight Forces“ dobře poslouchá, obávám se toho, že za čtrnáct dní už nedokážu říct, kdo tuhle solidní muziku vlastně hraje.
|
