Na přelomu minulé a této dekády si němečtí Axxis zahráli na babu Vangu a jen měsíc poté, co mocní rozhodli o tom, že uzavřou na našem území školy z důvodu corona-pseudopandemie, vydali kraťas s výmluvným názvem „Virus Of A Modern Time“. Po poměrně hektickém období, v němž vydali dvě řadovky a zavzpomínali na raná léta u firmy EMI se po nich s varovným EP v podstatě zavřela voda a dlouho o nich nebylo slyšet. Ale mrknete-li na diskografii Axxis, která aktuálně čítá už šestnáct řadových kousků, možná dojdete k tomu, že parta kolem Bernieho Weisse je nezničitelná. Sice jim příprava nejnovějšího alba „Coming Home“ zabrala bezkonkurenčně nejdelší období, ale jeho konec je poměrně sladký – Axxis, kteří oproti minulé řadovce „Monster Hero“ vyměnili kytaristu, si zjevně odpočinuli a přišli s hodně povedenými kousky.
Nechci tvrdit, že Axxis přišli s hodně povedenou kolekcí, protože při procházce po albu „Coming Home“ kapela nabídne pár ostrůvků, u nichž můžete v pozornosti celkem klidně polevit a o nic zásadního nepřijdete. Je to dané tím, že veskrze pozitivně laděná muzika Axxis se pohybuje kolem tenké hranice, na které sklouznout z akčně přitažlivých hymnických hitovek k hodně průhledným popěvkům není kdovíjak obtížné. Přes všechny zkušenosti, které během šestatřicetileté kariéry dokázali Axxis nasbírat, se jim asi nechtějí vyhýbat, o čemž svědčí fakt, že mávátkově naivní „Coming Home“ (není v podobném duchu jediná) byla vybrána jako titulní skladba. Nepochybuji o tom, že na festivalech její refrén bude znít po celém areálu, ale hledáte-li u Axxis určitou rafinovanost, která jim nebyla přes veškerou přístupnost cizí téměř v žádném období, musíte o kousek vedle. Stačí udělat jeden krok vpřed k úvodní akční skákavce „Blackest Vision“, jež podtrhne (zdaleka ne naposled) důležitost nástroje druhé nejdůležitější postavy Axxis, klávesisty Harryho Oellerse, nebo jeden krok vzad k ostřejší „Atlantice“ s typicky výrazným, zapamatovatelným, ideálně halekacím sloganem a divokou energií. Akční pozitivnost a neposednost, to je poloha, která na „Coming Home“ kapele ohromně sluší a bez výhrad funguje – hymnická chytlavá „Love Will Shine For Everone“, klávesová divočina s akční refrén v „Legends Of Phantasia“, či adrenalinovka „Lord Of Darkness“ se do žil nahrne raketovou rychlostí a zůstane v nich hodně dlouho.
Chcete-li jít hlouběji než jen po bouřlivých melodických skluzavkách, věnujte pozornost kytarovým aranžím, občas pod povrchem domalují kytary ohromně šťavnaté příchutě. Pochvalu si Axxis zaslouží i za skutečnost, že nemají potřebu své nápady vytěžovat za únosnou mez – jen v jednom případě se dostanou těsně nad čtyři minuty, jinak jsou jejich úderná sdělení velice svižná a čerstvá. Konstatovat, že zpěvná „Coming Home“ je nejlepším dílem Axxis v tomhle tisíciletí by bylo příliš optimistické, protože první desetiletka zastihla kapelu ve velmi silném rozpoložení a na „Coming Home“ se najde pár kousků, které si kapela klidně mohla odpustit, ale takhle dobře (i přes občasnou ztrátu tlaku), energicky a veselo nebylo u Weissovců od doby náladově velmi blízké „Utopie“, a to už je patnáct let.
|
