O tom, že svět Seven Spires hraje všemi barvami, americká trojice v čele s živelnou zpěvačkou Adrienne Cowen plně přesvědčila na svých předchozích počinech. Na novince „A Fortress Called Home“ tuhle charakteristickou vlastnost dotáhla do dokonalosti – je umění natočit desku, na které si téměř každý (a jedno, jaký hudební žánr preferuje) může najít pro sebe to pravé ořechové, a zároveň nabídnout kolekci, která ani na moment nezní podbízivě a na plné pecky voní i jako celek. Na „A Fortress Called Home“ je tenhle pocit ještě umocněn tím, jak lehce a přirozeně všechny kompozice zní, jako by poutat pestrý svět do soudržné formy byla nejsnazší věc na světě.
A tak v symbiotickém objetí se potkává agrese a melodičnost, symfonický metal, power metal, melodeath, šantánem líznutý jazzík, opera, muzikál… V drtivé většině hraje dominantní roli chameleonský vokál Adrienne, která to suverénně válí na všechny strany – zvládne rozvernou holku od vedle stejně dobře jako hrubou divoženku plnou jedu. Osobité kouzlo Seven Spires se projevuje hlavně v kontrastech, zpravidla postavených na symfonicky nadýchané muzice a vyhroceném chropotu, ale i v momentech, kdy dojde na něhu (a pro kapelu není problém smysluplně přecházet z těchto nálad i v rámci jednotlivých písní), cítíte, jak hudba Seven Spires pulsuje a žije, ať už se hraje na napětí nebo na emoce.
Proto je skvělé ochutnat třeba „Portrait Of Us“ – atmosféra vás vcucne od prvního tónu, smyslně jemná Adrienne zlehka protančí po lehké chytlavé melodii, aby vzápětí začala narůstat jak chytlavost skladby, tak její vyhrocenost a přes vydařené sólo vše nemilosrdně směřovalo do hrubého finále. Nebo skočně rozvernou a úžasně živou (byť v rozvážnějším úvodu by šlo tuhle náladu jen těžko očekávat) „Almosttown“, v níž zpěvačka představí i adrenalinový ječák. Nebo tajemně zadýmenou šantánovku „Love`s Souvenir“, jež se postupně stává jednu z nejopulentnějších položek alba (housle, masakrální bicí) a kterou není problém představit si, jak táhne dramatickou scénu na divadelní scéně. Nebo…, vezměte jednoduše celé album od a až do z (rovnou několikrát za sebou), tady se to vyplatí.
Aby to nebyla jen óda na Adrienne, nutno dodat, že chlapi v ničem nezaostávají. Díky skvělému provedení, silným melodiím, neotřelým nápadům a leckdy nečekaným zvratům se vám do hlavy půlka desky nacpe na první dobrou a zbytek se přidá po několika málo dalších rotacích. Nejlepší deska Seven Spires? Po výborné „Gods Of Debauchery“ z před tří let těžko říct, ale jistota je, že kapela z nastavené laťky od minule neuhnula ani o ždibec.
|
