Muzikanti z brazilské kapely Spektra (za vydatné podpory vydavatelské firmy) na to šli od lesa. I když frontman BJ by měl na domácí scéně patřit k poměrně výrazným personám, propagace debutového alba „Overload“ se opírala především o jména Jeffa Scotta Sota a všudybyla Alessandra Del Vecchia. Přítomnost těchto dvou na debutu byla jasná – Alessandro nesměl chybět téměř u ničeho, v čem Frontiers cítili potenciál, Jeff Scott Soto kvality BJ zná z vlastních projektů, na nichž se brazilský hudebník aktivně podílí, nemluvě o tom, že kluci asi chodí protahovat hlasivky do jedné tělocvičny ke stejnému trenérovi.
Druhé album už BJ-ova parta pojala (byť opět pod ochrannými křídly Frontiers) sebevědoměji – sama za sebe. Je to pochopitelné, debutová deska si vysloužila řadu pochvalných hodnocení zejména od fanoušků Journey, Foreigner a obecně melodického rocku, takže je na čem stavět. Spektra svůj výraz a melodie nemění, takže pokud vám „Overload“ spadlo snadno do uší, cesta „Hypnotized“ povede po úplně stejné cestě. S jedním rozdílem – zatímco na debutu se daly případné superlativy odkazovat na fakt, že Spektra je nová kapela, která by mohla do osvědčeného vzorce vnést něco vlastního (s ohledem na fakt, že tyhle hlášky padaly navzdory tomu, že u toho byl univerzál Alessandro, to znělo hodně nadějně), z „Hypnotized“ je jasné, že Spektra se těmto tendencím vyhnula. A ve vážení, zda je lepší debut nebo jeho pokračování, hlavní roli hraje poslední třetina desky, v níž autorská potence Spektry docela poklesla.
To není úplně alarmující zpráva, protože první polovina alba je jednoduše slastná – sice snadno prokouknutelná a odhadnutelná, neb Spektra plně ctí zákonitosti melodického rocku, ale slastná – zpěvná, hymnická, chytlavá, výborně zahraná a skvěle odzpívaná, symbióza kytary a kláves funguje na jedničku, zvuk je krásně čitelný, v sólech proudí živá voda, rytmika je příjemně neposedná a slogany úvodní „FreeFall“, tajemnější a v refrénu krásně klenuté „Taste Of Heaven“, či nasládle milé „Search For More“ jsou pro příznivce žánru naprosto ideální záplava hudební radosti.
Bohužel, postupem času se to ochodí a ani zemitější a syrovější „Runnin´ Out Of Time II“, která prozradí, že Spektra umí na melodický rock kouknout i z jiné strany, už nedokáže zabránit pocitu, že v závěru desky trošku došel kapele dech. Závěrečné hodnocení je proto stejně nekomplikované jako hudba kapely. Kolekce řady velmi podařených písní, doplněná o chomáč vaty, která potvrzuje to, co zaznělo už po debutu – Spektra umí.
|
