Název, který pro své sedmé album zvolili lenoši Dream Evil, možná zní trochu nabubřele a v kontextu předchozího alba „Six“, na němž švédská družina poprvé ve své historii ztratila jiskru, i poměrně drze. Jenže vzpomeňte si na rok 2004, kdy se Dream Evil vytasili se stejně sebevědomým názvem („The Book Of Heavy Metal“) jako nyní a jaká z toho byla paráda! Podruhé v historii göteborgská parta natáhla pauzu mezi alby na sedm let („nezmizeli jsme, prostě jsme lenošili…“). Poprvé se oddech nevyplatil, aktuálně přišel Dream Evil naprosto k duhu, takže klopýtnutí s albem „Six“ může být zapomenuto.
Heavy metalové kolo bylo dávno vynalezeno a Dream Evil se vrátili do časů, kdy s ním uměli hodně nápaditě otáčet. Není sice na místě čekat tak strhující záležitosti, jako byl debut „Dragonslayer“, či svébytně pojatá procházka po spížích metalových kolegů „The Book Of Heavy Metal“. Trochu za to může fakt, že novic za bicími Sören Fardvik sice do svého nástroje buší dostatečně razantně a přesně, aby hudba Dream Evil spolehlivě šlapala, nicméně občas působí poměrně staticky, a trochu skutečnost, že Dream Evil zní natolik typicky, že občas můžete začít polemizovat, jestli to zásadní kapela už neřekla na některé z předchozích nahrávek.
Pro ty, kteří chtějí argumenty pro boj za čest kapely, je tu tajemně a rozvážně začínající „Chosen Force“, jež je parádním důkazem o tom, že klávesy můžou v heavy metalu hrát zásadní roli, aniž by narušovaly důraz a energii, „Masters Of Arms“ s krásně ubrumlanou basou, výrazným riffem, lehce uštěkaným zpěvem a halekajícími sbory – o tom, s jak čitelnou muzikou kapela přišla, svědčí hej-hej-hej motiv, jehož variantu podvědomě očekáváte od prvních tónů písně - vláčná náladovka „Y.A.N.A.“ s až bluesovým oparem, či titulní skladba se skandovatelným sloganem, jedovatým výrazem a zajímavě komplikovanou instrumentální pasáží. Chcete-li kapelu pranýřovat za jasná klišé, můžete se ohánět s „The Tyrant Dies At Dawn“, jež by mohla udělat radost pamětníkům dávných časů Manowar, či s nekomplikovanou šlapavkou „Insane“, pro jejíž příchuť Nordströmova parta nemusela ani opouštět rodné město, stačilo jen nakouknout přes plot k sousedům z Hammerfall.
Podstatné je však to, s jakým zápalem se Dream Evil do novinky pustili, jaká radost a energie z „Metal Gods“ sálá, v takhle našlápnutém podání jsou veškerá klišé ku prospěchu věci. Kapela, která letos slaví čtvrtstoletí od svého vzniku, chytla druhý dech i dobrou formu, a zní zase suverénně a přesvědčivě.
|
