Pro Helenu Iren Michaelsen mám slabost z doby, kdy s Trail Of Tears nahrála debutové album Disclosure In Red“, od jehož vydání vloni uběhlo celé čtvrtstoletí. I přes to, že její hlas na zajímavosti neztratil (byť jsou sféry, v nichž nezní úplně libozvučně), je trochu problém, že s kapelou Imperia se jí nikdy nepodařilo tak silnou muziku vytvořit. Byť se Imperia stále drží ve hře, jejíž základní pravidla stanovili Nightwish, Epica, či Within Temptation, jako by Helena a její parťáci nemohli chytit nějaký jasně daný směr – a jelikož stokrát nic umořilo vola, drobné (a někdy o něco větší) úkroky stranou dělají z alb Imperie poměrně roztříštěnou záležitost.
Před čtyřmi lety se Helena v rámci projektu Angel velmi působivým způsobem vykřičela z osobních strastí, o rok později s šestým albem Imperie potvrdila, že Imperia má sklon k tomu silnou formu zpěvačky rozmělňovat, a byť šlo „The Lost Horizon“ řadit k nejvydařenějším položkám v diskografii kapely, kouzlo andělského „A Woman`s Diary - Chapter II“ se vytrácelo. Patříte-li k fandům určité rozevlátosti a nestability Imperie, asi si nad aktuálním „Dark Paradise“ budete mnout ruce, i na téhle desce se kapela snaží ulovit všechny zajíce, kteří jsou k dispozici. Ale jak říká cizokrajné přísloví - kdo honí dva zajíce, jen kapusty nají se.
To neznamená, že by kapusta od Imperie nemohla zachutnat. Hlavní roli v tom hraje Helenin hlas. Sází-li na přirozenost, je velmi přitažlivý, když se vydá do výšek, ztrácí na libozvučnosti, když sklouzne do teatrálnosti, je vyloženě protivný. Porovnejte folkem načichlou, skočnou a hudebně nejoptimističtější „Reach My Tears“, jemnou a velmi přirozenou „The Demon`s Fireplace“, či laskavou a melodicky nadýchanou „Hope Of Joy“ (Helen jí dokáže zbrzdit výškařením) s ultra afektovanou „Void Of Emptiness“ (byť staví na dobré melodii), případně vezměte „Lost Of Souls“, nemilosrdně udušenou ve výškách a pak krásně rozhoupanou v duetové pasáži s Oliverem Philippsem (ex-Everon) a snadno pochopíte, proč někdy může být přehnaná barevnost na škodu. Podobným způsobem fungují i elektronické vsuvky – pokud lze něco postavit na roveň nestravitelnosti některých poloh Helenina zpěvu, je to za každou cenu a násilně využitá elektronika, která naštěstí není až tak výrazná, aby nadělala zásadní škodu.
Stále se nemůžu zbavit pocitu, že Imperia (nejen díky zpěvačce) má potenciál udělat výborné symfonicko-metalové album, ale že stále dělá hodně pro to, aby si cestu k němu zkomplikovala. Ne, že by se kapela vrátila až ke škobrtání z minulých let, ale i na „The Last Horizon“ prostě bylo lépe.
|
