Na přelomu tisíciletí vydali němečtí Voice během sedmi let čtyři alba. Nestihli se sice zařadit mezi veličiny žánru, ale i ten, kdo se o kapely pohybující se na pomezí heavy a power metalu nezajímal kdovíjak do hloubky, měl slušnou šanci na ně narazit. I když oficiálně Voice nikdy neohlásili rozpad, po albu „Soulburner“, vydaném v roce 2003, všechno tak nějak vyšumělo a jméno Voice se z metalové mapy vytratilo. Jenže muzikanti o sobě stále měli přehled a když se po letech potkali v cover bandu, znovuobnovení aktivní činnosti Voice bylo na spadnutí. Thommy Neuhierl měl naskládáno do zásoby, a tak se německá čtveřice znovu přihlásila s albem „The Storm“.
O něm se dalo na jedné straně říct, že původní jiskru částečně nahradila vyzrálost a určitá usedlost, na druhou stranu bylo zjevné, že na svém pojetí heavy metalu Voice nic zásadního měnit nehodlají. Když takový krok nenastal po čtrnáct let trvajícím studiovém tichu, proč by měl přijít nyní, když pauzu mezi předchůdcem a aktuálním albem „Holy Or Damned“ kapela zkrátila na polovinu? Vazbu na raná léta Voice ještě posílili příchodem kytaristy Rainera Wilda, který kapelu spoluzakládal, změna se odehrála i u bicích, ke kterým zasedl spolehlivý Sven Leonhardt, jehož důrazný, ale střídmý styl k hudbě Voice dobře pasuje.
Taková je i hudba německé pětice – spolehlivá. Úvodní „Nevermore“ řekne vše zásadní – řezavý riff, nezanedbatelná role kláves, sebejistý vokál Olivera Glase, dobrá melodie a spolehlivě odvedené řemeslo, takhle by se dala charakterizovat celá deska, v níž nelze narazit na skladbu, z níž by stříkal hitový potenciál, ale která nabídne pár silných položek. Dynamická „Schizo Diamonds“ s poměrně sytým zvukem a dobrými sbory, výpravná a krásně bobtnající „Tears In The Dust“ s příchutí Iron Maiden, výborným chorálem a sympatickou basou hostujícího Hanse-Jürgena Rezniceka, či pirátská halekačka „Privateer“ s kytarovým odkazem na Running Wild do uší spadnou velmi snadno. I když ve třech nejpovedenějších kouscích lze dvakrát hledat jasnou inspiraci u známějších jmen scény, není třeba se bát toho, že by Voice umřeli na nulovou vlastní osobitost, jen prostě není tak působivá. Trochu mi uniká fakt, proč tři skladby (mezi nimi „Privateer“) jsou označeny jako bonusové, když dvě z nich (výjimkou je nejobyčejnější položka alba „Only Grey Remain“) drží velmi vyrovnanou kvalitativní laťku alba na totožné úrovni jako ostatní písně.
Věk je sice jenom číslo, ale z Voice dělá statistická délka jejich působení metalové veterány. Navzdory tomu, že značnou část svého života strávila kapela v určité hibernaci, album „Holy Or Damned“ je přesně takové, jaké by se dalo od veteránů čekat – zkušené, zahrané s přehledem, beze spěchu, spíš pro radost než s kdovíjakými ambicemi na dobývání metalového trůnu.
|
