Mikovi Tirellimu a Jimovi Harrisovi zjevně není z hůry přáno, aby káru Holy Mother táhli společně a nerozdílně. V první fázi života kapely na přelomu tisíciletí společně nahráli čtyři alba, na pátém, po němž následovala šestnáctiletá pauza, už se musel Mike odejít bez Jima. Po více než dvaceti letech se situace téměř opakuje. Novinku „Rise“ sice Jim ještě stihl nabouchat (a dokonce si na ní i zazpíval), nicméně jejího vydání se v řadách kapely nedočkal. A tak proces vývoje sestavy dospěl do fáze, že od comebacku v roce 2020 Mike vyměnil kompletně celou partu, jež mu dělala společnost na minulé desce.
Na projevu kapely to až tak znát není ze dvou prostých důvodů. Jednak současné složení Holy Mother netvoří žádní nevyzrálí nazdárci, takže kapele to spolehlivě šlape, jednak široký žánrový rozptyl lze u Holy Mother brát jako poznávací znamení, takže i kdyby se výraz americké čtveřice posunul kamkoli, dalo by se to schovat pod přirozenost Tirelliho party. Proto může „Rise“ chytit za uši příznivce siláckého amerického power-metalu, oslovit fanoušky alternativnějších postupů (nechci se přímo ohánět nu-metalem, ale zhruba tento směr Holy Mother v některých skladbách prozkoumávají), i stoupence klasického heavy metalu, v němž kapelou a labelem zdůrazňovaný předobraz Ronnieho Jamese Dia dostane poměrně jasné obrysy.
Éterické ženské vokály v úvodu otvíráku „Fire“ trochu klamou tělem, ale důraz a intenzivní nasazení je záhy vystřídá. Tady ještě tvoří hrubost a melodičnost jednolitý a funkční celek. S odštěkávanou skandovačkou „The Elevator“ hrubost narůstá, s až alternativní „Jeremiah“ s velmi syrovou kytarou, v níž melodie už nehraje kdovíjak zásadní roli, se dostávají Holy Mother do nejméně ohebné části alba. Jako by si kapela byla vědoma, že její nepřístupnost značně houstne, vytasí se v „Power“ s velmi odlehčenou a vtipnou pasáží. Pokud hledáte skladbu, v níž by autocharakteristika kapely o vysoce energických vystoupení kapely, v nichž pěsti publika letí do vzduchu, měla největší potenciál, sáhněte po „Interventionist“ s nakřáplou kytarou. Máte-li s blížícím se závěrem alba pocit, že vás masivní a hrubá hudba Holy Mother nemilosrdně zavalí, finální vzdušná „Rain“, která s předchozím obsahem příliš nekoresponduje a v níž se do sebe zaklesnou Tirelliho a Harrisovy hlasivky, vystoupí výrazná basa a dojde i na chorál, tlak krásně uvolní. Jaký mají téměř tři uběhlá desetiletí vliv na hudbu Holy Mother (technicky vydatnou, náladově prakticky nulovou) můžete posoudit ze skladby „Live To Die“, která poprvé zazněla již na albu „Toxic Rain“. Někdy to ve snaze o modernu Holy Mother přeženou s dusavostí a se samply, ale v rámci jejich širokého stylového rozkročení nejde o nic tak zásadního, s čím by se nedalo poměrně snadno vyrovnat.
Holy Mother nezatřesou s metalovým trůnem ani na první, ani na druhou dobrou, ale na to, že mají i dnes stejnou sílu a přesvědčivost jako před lety, se dá spolehnout.
|
