Airbourne by chvílemi mohli závidět. Anebo se aspoň nespokojeně ošívat, že by je o titul nejúspěšnějšího plagiátora AC/DC mohla připravit kapela z Německa. Přitom to dlouho vypadalo, že Hunter jsou definitivně záležitostí minulého století. První dvě alba vydali na přelomu první a druhé poloviny osmdesátých let, ještě dva roky se snažili udržet při životě, ale v roce 1989 se jejich cesty rozešly téměř na třicet let. Bernd Herrmann a Stefan Brandtner (později užívající pseudonymy Paul „Mosh“ B. Herrmann a Steven Brandy), kteří Hunter zakládali se znovu sešli už v roce 2016, ale další tři roky jim trvalo, než dali dohromady novou sestavu pro comebackové album, které vyšlo v následujícím roce. Ještě než Hunter vyrazili na pódia, bez rozloučení je opustil zpěvák Rusty Wayman, posléze Hunter stihli odehrát pár koncertů, ale pak bacil vypnul kulturu, se sestavou kapely to znovu zamíchalo a tak až letošní album „Rock `n` roll VIP“ je možné brát za definitivní potvrzení návratu Hunter na scénu.
Je otázkou, jestli svět k něčemu potřebuje usedlejší klon AC/DC, ale pravdou je, že lepit tuto nálepku na Hunter není úplně přesné. To, že v průběhu albu německá čtveřice vklouzne úplně na těsno do náruče australských kolegů (začne to s „Runaway Rump“ a naplno to vypukne s „Who Needs the Devil (When You`re Already in Hell)“, ještě neznamená, že úplně rezignuje na svoje vlastní já. Ani to však není na jednoznačné doporučení. Příjemně oprásklá úvodní „Phoenix Rising“, naprosto klasická titulní šťavnatá rock`n`rollovka, finální zajímavá instrumentálka „The Huntress“, či svěží „Black Cat“, v níž by se mohli poznat Victory, tlačí palec směrem vzhůru, těžkopádnější „Vegas Madness“ jejíž slogan se postupně zvrhne do naprosto ubíjející pakárny, či vyřvávačka „The Eagles Fly High“ (jak jinak by mohla dopadnout hymna pro oblíbený sportovní klub…), kterou nekompromisně zamorduje stereotyp, ho otáčí směrem k hlíně.
Největším nepřítelem nového alba Hunter je fakt, že jste ho už nejspíš slyšeli v různých podobách ještě předtím, než si ho poprvé vyhledáte na některé z hudebních platforem. To neznamená, že by vás „Rock `n` roll VIP“ nemohlo pobavit, Hunter jsou schopní muzikanti a většina alba jim slušně odsýpá. Jestli to bude stačit, aby se Hunter dostali do širšího posluchačského povědomí, těžko říct, osobně bych na to nevsázel.
|
