Tři roky trvalo německému hudebníkovi Thorstenu Eligehausenovi, než přidal novou položku do diskografie. Na tom by nebylo nic tak zásadního, kdyby Thorsten s gotickým projektem Cradle Of Haze nestačil za předchozích zhruba pětadvacet let činnosti vydat už třináct alb (k většině z nich se vrátil v polovině minulé dekády, kdy je znovu opětovným vydáním vrátil do hry). Kadence vydávání desek se trochu zasekla, ale možná to bude způsobené i tím, že Thorsten to při patnáctém zářezu vzal decentně za jiný konec – v textech rezignoval na dříve převažující němčinu a zaměřil se čistě na angličtinu, žánrově se od Neue Deutsche Härte rozběhl do různých stran – k průzračnějšímu gothic rocku, k folkově středověkým náladám, alternativnímu rocku a písničkářství.
Jako by tím chtěl otestovat dávné pravidlo, že pokud funguje písnička, nezáleží na tom, do jakého kabátu ji navlečete. Kdyby Thorsten pojal své aktuální „pohádky“ o něco střídměji a s o něco málo hustším sítem, mohlo se album „Fairytales“ stát živoucím důkazem, že tento postulát nevymyslel žádný hlupák. Cradle Of Haze si po celou dobu pohrávají s velmi příjemnou (na tenhle pojem narazíte v následujících řádcích častěji), lehce potemnělou atmosférou, nicméně téměř hodina a čtvrt v podobném náladovém rozpoložení neodvratně vede k tomu, že deska lehce začíná splývat. Nezabrání tomu ani fakt, že některé skladby si Cradle Of Haze vypůjčili od sesterského projektu Inception Of Eternity, neboť nahrávka zní velmi soudržně.
Asi nejlepším důkazem o úspěšnosti dobrého základu je jemně písničkářská „Into The Light“, s konejšivou vybrnkávanou kytarou, lehkým gotickým odérem, příjemnou melodií a éterickým ženským vokálem. Přesně pro tento typ skladeb je zcela ideální Thorstenův prostý, hladivý vokál. Na výběru toho nejlepšího z alba by určitě nechyběla nevtíravá „Rising Inferno“, která vytáhne chytlavý riff a posluchače naladí na to, že gotika Cradle Of Haze není kdovíjak depresivní, zasněná titulní folkovka coby velmi intenzivní pocitové pohlazení, „Angel“ s jemně neposednými bicími a působivě gradující atmosférou, či „Counting Down The Days“, z níž je zřejmé, že Thorstenovi nechybí smysl pro humor a poťouchlost.
Eligehausen se nebojí smyčců, dud, xylofonu, ani samplů, a v podstatě na co sáhne, to má hlavu a patu, byť některé skladby v takhle rozsáhlé kolekci mohou znít prostě obyčejně. Možná vám z některých kapitol pohádkové knížky bude běhat příjemný mráz po zádech, některé vás rozněžní, některé vás roztancují a celkově se dá říct, že „Fairytales“ je občas trošku nenápadná deska, která příjemně pobaví.
|
