Zamyslíte-li se nad významem hlášky „mít kolty proklatě nízko“, je strašně důležité zhodnotit, jakou hodnotu má jednotka „proklatě“. Natolik proklatě, abyste o kolt jen štrejchli špičkami prstů, nebo natolik proklatě, aby vám zbraň padla ideálně do ruky? Brát jako komparační jednotku asi nejznámější hudební propagátory událostí z Divokého západu, německé desperáty Dezperadoz v čele s frontmanem Alexem Kraftem, asi jednoznačnou definici nepřinese, neboť navzdory pětadvacet let trvající historii (byť s jednom nepatrnou změnou v názvu kapely) nemám pocit, že by kapela na předchozích pěti albech pálila tak přesvědčivě, aby otázku proklatosti rozsekla.
Nestane se tak ani po aktuální novince „Moonshiner“. Dezperadoz opět nabízí typicky humpoláckou, krapet neotesanou muziku, která si bere leccos ze spaghetti westernů, jižanského rocku a míchanice country, rocku a metalu, opět solidně šlape, opět staví na sympaticky nadrzlém, silácky oprásklém vokálu, často užívané akustické kytaře, či chaotických riffech a hodně ztrácí díky rozvláčnosti, která se vyžívá v monotónních motivech, občas zavadí o Cinderellu, častěji o Lynyrd Skynyrd, sem tam zbystří i domácí fanoušek, běžně si libující při poslechu Kabátu. Hostovskou účast strýčka Angelrippera už není třeba považovat za žolíka desky, neboť frontman Sodom a Onkel Tom Angelripper je v podstatě pravidelným účastníkem westernových výprav Dezperadoy, takže i on do charakteru náladově velmi podobných nahrávek plně zapadá.
Byť to z úvodu otvíráku „Evil Wayz“ vypadá, že Dezperadoz od klasických koltů přešli na podstatně silnější kalibr a rychlejší palebný mechanismus, nemusíte se žádných změn obávat. Naštvaná masivní „Evil Wayz“ jasně odhalí, že život v Americe v době před plus mínus sto padesáti lety nebyl žádná selanka, syrová akční palba s optimistickým názvem „Straight Between The Eyes“ tenhle fakt docela hrubě podtrhne, titulní věc se slide kytarou, lehce halucinogenními klávesami, vytaženou basou, poměrně silnou melodií a bluesovým nádechem představí první z vrcholů desky, který překoná už jen rozverná odrhovačka „Angels` Share“. I kdyby následující „Mexican Border“ (u které jen čekáte, kdy nespoutaný Django někomu ustřelí palici) se silnou atmosférou nenesla jasnou nápovědu z hlediska hudebního zeměpisu, kam ji umístit, nezaváháte nad tím ani na moment, uřvaná a provokativní „Gunmans Trail“ by mohla být označena za nejreprezentativnější položku alba – tohle jsou uřvaní, neurvalí, robustní a přitom nekomplikovaní Dezperadoz v celé svojí zaprášené kráse.
Desperáti všech zemí, spojte se! U Dezperadoz je jistota, že si věci budou dělat po svém, budou kašlat na všechno, co letí a na všechny, kteří se toho chytají. Asi u toho nikdy nebudou trefovat čistou desítku, ale k čemu by to bylo, když na terče se na Divokém západě nehraje. Dezperadoz zjevně vytrvale pudově střílí tak, aby zůstali nejsilnějším kovbojem na dvorku.
|
