Kráska a zvíře. Metalové klišé, které vydatně nabobtnalo někdy v devadesátých letech a narazit na něj můžete i v současnosti, byť v menší míře (a v menší popularitě). Spojení jemného ženského zpěvu a kontrastního mužského chropotu fungovalo, funguje a věřím, že i fungovat bude, ze základního lidského spojení vždycky může vyrůst podmanivá atmosféra. Pídit se po tom, kdy a kde to poprvé vokálně zajiskřilo mezi křehkým slavíčkem a drsným hrubiánem, a díky komu všemu se z malého říčky stala řeka, by mohla být zajímavá, nicméně patrně poměrně sisyfovská výprava, takže pro tentokrát bude stačit procházka po diskografii formace, která v rámci budování žánru sehrála důležitou roli a jejíž vývoj postupně nabral docela překvapivý směr.
„Když jsme začínali s kapelou, vlastně jsme se ani pořádně neznali. Když jsme šli nahrávat první demo, znali jsme se asi dva měsíce, možná méně…“, vzpomínala na rok 1993 a počátky Theatre Of Tragedy (kteří ještě před tím, než přijali tento název, vystřídali jména Suffering Grief a La Reine Noir – ze všech tří pojmů je jasné, že žádná prosvětlená muzika se od norského septetu čekat nedala) zpěvačka Liv Kristine Espenaes. Na vzájemné seznámení měla kapela ještě dostatek času, debutové eponymní album vyšlo na jaře roku 1995 a Theatre Of Tragedy se na něm pohybují v rámci trojúhelníku doom – death – gothic rock, sází na temnější atmosféru a melancholii, v níž výraznou úlohu hrají piáno, housle a ideální kontrast zcela rozdílných vokálů.
Spojení různých metalových žánrů nabízí určitou pestrost, i když dominantní je vláčné a poměrně hutné tempo, i přes to se Theatre Of Tragedy někdy až překvapivě svěže rozeběhnou. Nahrávka působí poměrně skromně, přehledně, a chladně, kytarové riffy jsou docela zatěžkané, hladivé melodie vystupují na povrch zpravidla díky křehoučkému hlasu Liv Kristine, zadumanost a temnější auru podtrhuje lyrika, orientovaná na Shakespeara. Kontrasty se proplétají nejen v hlasech hlavních protagonistů, ale i v hudbě – nejkřehčí „...a Distance There Is...“, v níž se étericky proplétá pouze zpěvaččin hlas, piáno a smyčce, nabídne nejsilnější atmosféru. O tom, jak skvěle s ní Theatre Of Tragedy dovedou zacházet, svědčí fakt, že na ploše téměř devíti minut a při využití poměrně skromných prostředků jsou chlupy na rukách téměř neustále v pozoru. Největší odlehčení (alespoň v úvodu skladby) přinese laškovně poťouchlé piáno v „Dying - I Only Feel Apathy“, aby po něm kapela znovu namířila do robustně hrubých vod, největší překvapení nabídne finální instrumentálka s velmi trefným názvem „Monotonë“.
V souvislosti s debutem „Theatre Of Tragedy“ je třeba zmínit dvě důležitá jména. Mix alba měl na starost Dan Swanö, možná i proto působí „Theatre Of Tragedy“ v celkovém kontextu docela nepřístupně, za Massacre Records, kteří se vydání alba ujali, se výrazně angažoval Alex Krull, jenž měl v životě Liv Kristine sehrát v pozdějších letech velmi výraznou roli. Vzorec, kterému se bude chtít řada kapel přiblížit, byl jasně nastaven. A Theatre Of Tragedy ještě měli prostor, kam v jeho rámci růst.
|
