Mušketýrský rock? Ani norimberská šestice D`Artagnan se nepouští do definice tohoto pojmu a raději doporučuje udělat si obrázek poslechem jejich muziky. Aktuálně ji zvěčnila do kolekce „Herzblut“, jež je za první dekádu existence kapely šestou v pořadí. Chcete-li přece jen nějakou bližší definici, stačí zmínit, že část kapely je (či byla) ne náhodou propojena s veselými folkáči Feuerschwanz, že rockové rytmy a lidové motivy D`Artagnan míchají hodně chytlavým způsobem, že jejich muzika dostane ideální rozměr někde v útulné hospodě či na obecní veselici s pořádným korbelem v ruce, že se rádi vrací do středověku, že jejich výraz hodně staví na houslích, ale nouze není ani o jiné lidové nástroje, že dominantním jazykem je němčina a jejich mottem je „jeden za všechny, všichni za jednoho“.
Impuls, který mě k muzice D`Artagnan přivedl, byla účast Melissy Bony (Ad Infinitum) v titulní skladbě aktuální desky, což je v podstatě jen povedený reklamní tahák, neboť zvonivý Melissin vokální příspěvek, v němž zcela nechala stranou svoji agresivnější tvář, si sice hodně rozumí s hlasem Benjamina Metzera, ale nijak nemění ani neposunuje rozjásaně oslavnou a pozitivní náladu, která se nese bez výjimky celým albem. Podobně se to má s nepřeslechnutelnou a neposednou „Mosqueteros“, v níž se nelze vyhnout myšlenkám na Mago De Oz, což podtrhuje přítomnost křiklouna španělské party Rafy Blase i škrtnutí o španělštinu (ale opět platí, že skladba do konceptu alba ideálně zapadá). Ani trochu vážněji uchopené housle v „Königin“ nepřipraví kapelu o velice pozitivní náboj, který k dokonalosti dospěje v ultra skočné „Freudenhaus“, a když už se zdá, že by to ve finální „Hey Brother“ (výpůjčka od Tim Bergling, alias Aviciiho) mohli D`Artagnan zkusit pomaleji a tajemněji, obě tyto složky poměrně rychle ustoupí dominantní zpěvné a pulsující energii.
Kdyby D`Artagnan nepřišli i s doplňkovým druhým diskem, neměl bych k „Herzblut“ výraznější připomínky (tedy za předpokladu, že akceptujete náladovou konstantnost]. Vzhledem k tomu, že druhý disk přináší (povedené, byť stále ve stejném náladovém módu) úpravy výpůjček tradicionálů (či v jednom případě skladbu z repertoáru Nicka Kershawa, s níž vypomáhali Visions Of Atlantis), jeví se zhruba do poloviny prvního dílu zařazená „Rosenrot“ (u nás „Rukávy“ od Nedvědů) jako lehce zavádějící krok, možná by jí to víc slušelo na druhém disku.
„Ve světě, který není zrovna jasný a nekomplikovaný, se snažíme sdělit to, co je pro nás důležité a co pro lidi vždy něco znamenalo: velké změny začínají drobnostmi, ale nikdy bez lásky k životu a přátelství, a nikdy bez odvahy něco řešit a těšit se…,“ hlásají D`Artagnan a faktem je, že na hmatatelnou radost z jejich hudby se fakt těšit dát.
|
