Poslední roky se na důvěryhodnosti The Dead Daisies podepsali nebývale velkým způsobem. Že v kapele něco není v pořádku naznačilo dění před deseti lety, kdy australský kytarista a miliardář David Lowy vyhodil původního zpěváka Jona Stevense, přičemž předtím využil síly svých peněz, aby zalovil v rockové první lize a dokázal získat muzikanty, kteří byli spjati s Guns N`Roses, Mötley Crüe či Whitesnake, čímž ukázal, o čem celá záležitost je. Původně životaschopná epizoda s Johnem Corabim za mikrofonem vyšuměla a kapela začala žít nový život a postavila do čela Glenna Hughese. V tu chvíli se ukázal problém The Dead Daisies v celé nahotě, okamžitě byla éra s Corabim zahozena a obě desky, které natočila s Hughesem, zněly jako Glennovy sólovky, což nebylo na škodu, ale zcela to pohřbilo relevantnost jména The Dead Daisies.
Když Hughes kapelu loni upustil, nezbylo Lowymu nic jiného než se kajícně vrátit ke Corabimu, jedině tak si mohl zachovat v očích rockových fanoušků aspoň zbytek důvěry. Že se tím znovu sound kapely změní bylo nad slunce jasné, protože se skladatelských otěží znovu chopil Corabi, který nikdy netvořil v duchu hughesovského šťavnatého blues / hard rocku. Corabi je srostlý s losangeleskou scénou, z níž nasál poslední vjemy glam metalu, ale v devadesátých let zhusta koketoval s alternativou a grungem, a tohle všechno je slyšet i v jeho tvorbě v rámci The Dead Daisies. S grungem to není tak žhavé, protože dávno pochopil, že hrát jako Alice In Chains pro něho vždy znamená ztrátu, protože jej sledují hlavně fanoušci Mötley Crüe a těm něco takového nikdy pod fousy nešlo. Každopádně The Dead Daisies v čele s ním dostávají znovu americký ksicht.
Navazuje se především na album „Burn It Down“ z roku 2018, které ale nebylo nejlepším, s čím tahle parta přišla. Projevila se na něm jistá vyčerpanost, kompoziční nemohoucnost a proto změna v podobě Hughese byla velmi vítaná, a obě alba, která s The Dead Daisies natočil, byla lepší než poslední dílo s Corabim. To už neplatí a kapela je zpět v sestavě skoro totožné jako na „Burn It Down“ a s tím je zpět i tehdejší styl. Naštěstí v trochu lepší kondici, ačkoliv albem prostupuje nedobrý pocit zákulisních machinací, prachů a neupřímnosti. Když se přes toto přenesete, není toho moc, co desce vytknout, až na jistou nepůvodnost, kterou však lze očekávat. „Light`Em Up“ je skvěle natočené hard rockové album osmdesátých let, které využívá tolik žánrových klišé, že se dá mluvit o jisté sterilitě. Jenže na tu si fanoušci žánru mohli dávno zvyknout, protože novátorské doby jsou čtyřicet, padesát let minulostí.
Z desky je cítit Corabiho rukopis a proto se objevují i odkazy na bezejmenné album Mötley Crüe, které nejvíce rezonují v těžkotonážní „Back To Zero“. Jinde se jde ještě více proti proudu času, „I`m Gonna Ride“ je motorkářská hymna nesnažící se zakrýt vlivy AC/DC, „Times Are Changing“ či „Take A Long Line“ míří do losangeleských klubů druhé poloviny osmdesátých let, kdy původní glam metal získával na práskavosti a pouliční drzosti. Naprosto tradičně a víceméně příjemně vyzní povinná balada „Love That`ll Never Be“, v níž Corabi odhaluje jemnější rejstříky hlasu, přičemž na jiných místech demonstruje, že jeho legendární chraplák funguje (na rozdíl od řady kolegů) spolehlivě i v současnosti. Jeho přítomnost je jednou z deviz alba, která dokáže zachránit i průměrnější místa („Way Back Home“, „My Way And The Highway“), takže je všechno v pořádku.
The Dead Daisies s Corabim se vrací v lepší formě, než scénu v roce 2018 opustili, ale o žádnou revoluci v rockové hudbě se nejedná. Novinka je na více poslechů, ale ani po nich do pozice díla válcujícího scénu nedoroste. Je to dobře se poslouchající deska a komu to stačí, pro toho je určená. Kdo hledá víc, musí o dům dál.
|
