„Když jsme nahrávali „Velvet Darkness They Fear“, vládl totální chaos…“ Není důvod tomuto dávnému tvrzení Liv Kristine nevěřit, ale soudě podle konečného výsledku, atmosféra při natáčení neměla na vyznění druhého alba Theatre Of Tragedy sebemenší vliv. Na druhém albu norského septeta je všechno ideálně uspořádané a srovnané, pro budoucí stylový posun nebylo dosud možné hledat důvod, stopy, či jakékoliv jiné znamení. Ačkoliv Theatre Of Tragedy poměrně úzce navazovali na rok a čtvrt starý debut, přece jen určité změny (k dobrému) bylo možné registrovat.
Houpavější a laskavější melodie (byť kytarista Pål Bjåstad už nebyl členem kapely, jeho autorský vklad byl nezanedbatelný, o čemž svědčí fakt, že je podepsán pod dvěma nejzapamatovatelnějšími položkami), o něco větší důraz na doom, určitý lehký odstup od gotiky i doomu, to jsou základní elementy posunu Theatre Of Tragedy. Spolu s vychytanými aranžemi, díky kterým se vyplatí sledovat nejen působivý celek, ale i drobné detaily, vznikly skladby, kterými (alespoň v prvních dvou třetinách alba) bylo poměrně snadné překonat předchozí album. Raymond I. Rohonyi sice na deathový chropot nerezignoval, na řadě míst ale nezněl kdovíjak hrubě, či agresivně, byl rozvážnější. přičemž neztratil kontrast vůči slavíčkování Liv Kristine (ta jede na poměrně skromné vlně, bez nějaké teatrálnosti, a tahle poloha jí naprosto jde k tělu) a vyloženě mu sluší mluvený projev, či hluboký neinvazivní vokál.
Plně prostupující pocit lehce tísnivé melancholie a zasněnosti, smyslné propojení křehkosti a robustnosti, výraznější pocit melodické bezprostřednosti a přirozenosti, to je dominantní nálada, kterou si z alba odnesete. Je asi přirozené, že dva zásadní momenty, které v hlavě uvíznou nejsnadněji, se tomu vymykají, a proto působí poměrně výjimečně. Při dialogu v "And When He Falleth", vypůjčeném z filmu „The Masque of the Red Death“ podle stejnojmenného příběhu Edgara Allana Poea, běhá díky instrumentálnímu podkresu totální mráz po zádech (nemluvě o tom, že už v úvodu skladby nakřáple funebrální piáno stoprocentně přitáhne pozornost), následná „Der Tanz Den Schatten“ s důraznou rytmikou, výrazným riffem, tajemnými klávesami, výrazným gotickým odérem, drnčivou němčinou (další funkční kontrast ke staroangličtině, která v podání Theatre Of Tragedy působila taky velmi osobitě) vygraduje v silném, emotivně patetickém sloganu. Je jenom otázkou času, kdy na takto laděném albu dojde na smyčce („On Whom the Moon Doth Shine“), nicméně to je moment, při kterém kapele začne trochu docházet dech, v závěrečné depresivní a poměrně vyhrocené „The Masquerader and Phoenix“ se ho podaří znovu chytit, byť na úroveň předchozích položek se Theatre Of Tragedy už nevrátí.
Stres z chaotického vzniku druhého alba údajně odskákal kytarista Tommy Lindal, jehož postihla mozková příhoda. Byť se krátce po vydání alba Liv Kristine vyjadřovala v tom smyslu, že kapela na Tommyho počká, dokud se neuzdraví, Tommy už se nahrávání další řadové desky (stejně jako jeho šestistrunný kolega Geir Flikkeid) neúčastnil. Ale výměna kytarové sekce nebyla nejzásadnější změna, se kterou se Theatre Of Tragedy v dalším kole přihlásili.
|
