Ani zdaleka se nedá tvrdit, že by Theatre Of Tragedy druhým albem „Velvet Darkness They Fear“ řekli v rámci doom death gotického metalu vše, takže by bylo potřeba začít stylové mantinely odbourávat a rozšiřovat. Jenže přišel zásah shůry v duchu antického starořeckého divadla a na scéně se objevila Deus Ex Machina. Dva měsíce před vydáním alba „Aégis“ vydala Liv Kristine první sólovku „Deus Ex Machina“, a byť Rohonyi se od zpěvaččiny sólové tvorby poměrně tvrdě distancoval a kategoricky odmítal, že by Theatre Of Tragedy někdy mohli zahrát naživo něco z její desky („…její sólové desky jsou její věc a skupina je skupina…“), ani to nebylo potřeba.
Křehkost ze sólového alba (byť kapela zdaleka nedošla tak daleko, jako Liv Kristine samostatně) se přenesla i do výrazu Theatre Of Tragedy. Pro ty, kteří toužili po třetím dílu příběhu krásky a zvířete s melancholickou náladou a robustně pojatou muzikou, mohla představovat záchytný bod skladba „Venus“, v níž se Rohonyi aspoň na skok vrátil k chropotu a kytary řezaly o něco důrazněji, jenže to už příznivci kapely museli mít z předchozího děje naprosto jasno, že kapela zjemněla. Paradoxně na tom měl obrovskou Raymond I. Rohonyi, který vsadil na čistý projev s poměrně silným gotickým nádechem, z dřívějšího vokálního kontrastu se stala dokonale propletená hlasová harmonie, v některých skladbách se Raymond stal daleko dominantnější, a ruku v ruce s jeho posunem se změnila i hudba. Melancholický odstín nezmizel, ale pokud se kdysi dalo mluvit o určité agresivitě, ta byla až na výjimky pryč a Theatre Of Tragedy ji nahradili komplexností skladeb, zpravidla velmi decentně a s grácií dávkovanou gradací, a hladivě působivými melodiemi. Vytrvalé pohupování, zasněnost, občas goticky uhrančivý motiv, jednodušší struktura písní, zapamatovatelný slogan a záplava kláves - tohle není popis jen nejvýraznější uhrančivé položky „Lorelei“, ale většiny kousků z „Aégis“, v nichž se na povrch dere temná romantika, ale prostor dostanou i strachopudné motivy, vrcholící ve famózně zacykleném finále hypnotické „Bacchante“.
Majstrštyk, který si zasloužil maximální pozornost a péči, chtělo by se říct. Jenže situace v Theatre Of Tragedy nebyla úplně růžová, na jedné straně si Raymond stěžoval na mizerné promo alba ze strany Massacre Records (ukončení spolupráce netrvalo už kdovíjak dlouho) i na mizivou podporu labelu v souvislosti s živou propagací, které se nedočkalo souvislého turné (Raymond mluví o maximálně třech koncertech za sebou), na straně druhé si posteskl i nad složitou spoluprací s Liv, s níž díky jejímu životu v Německu poněkud vázla v komunikace, což dle jeho vyjádření mohlo být jedním z důvodů toho, proč zpěvačka přišla o svoji dominanci. Možná tady se začal lámat osud Theatre Of Tragedy, protože potenciál klenotu z diskografie kapely (byť se nedá říct, že by se album navzdory podmínkám úplně utopilo ve fanouškovské nevědomosti) se nepodařilo plně využít.
|
