…možná slyšíte, že jsme do této desky vložili duši a to není vždy snadné“…
Maďarští černokněžníci Sear Bliss v loňském roce oslavili třicáté výročí existence. Vděčí za to nezdolnému tahounovi Andrási Nagymu, jenž je z black metalové party, která do svého výrazu už od počátku velmi přirozeně (byť možná trochu neuvěřitelně) zařadila žesťové nástroje, dávno jediným pamětníkem počátků kapely. Poslední personální revoluci Sear Bless prodělali před jedenácti lety, od té doby s výjimkou letošního příchodu kytaristy Mártona Kertészyho, jenž nahradil předloni rozloučivšího se Attilu Kovácse, je sestava kapely velmi soudržná a na výsledku v podobě devátého alba „Heavenly Down“ je to znát.
Pokud András hovoří o tom, že při tvorbě desky cítil určité kouzlo, možná vyplývající z toho, že členové kapely jsou starší a dokáží lépe vyjádřit, co cítí, dá se mu bez výhrad věřit. „Heavenly Down“ má naprosto uhrančivou atmosféru, je majestátní, přemýšlivé, vyvolávající strach i provokativní. Možná kdyby se Sear Bliss trochu krotili při využívání poměrně rušivých samplů (zejména v druhé polovině desky), byla by jejich hudba ještě přístupnější, ale je otázka, jestli by tím neztratili špetku osobitosti. Bát se o ni však ani v nejmenším nemusí, pozoun Zoltána Pála je tak jedinečný element, který nijak nenarušuje blackovou auru, že když promlouvá (a prostoru k tomu má dostatek), Sear Bliss si s nikým nespletete.
Kapele se zadařilo i kompozičně – když vás v úvodní „Infinite Grey“ začnou vtahovat vesmírné klávesy, vzápětí se vyvalí blast beatová sypanice, začne skřehotat agresivní Nagyho vokál, podbarvený poměrně jemnými klávesami a vše dorazí Pálův trombon, máte na stole v podstatě všechny zásadní hudební karty, ale nejzásadnější je mráz, který u toho nekompromisně běhá po zádech, obzvlášť, když se přidají i útočné sbory. Kapele lze poblahopřát i za výbornou dramaturgii alba - atmosféra vytrvale houstne, leckdy pochmurné melodie mají čím dál tím větší háčky, napětí roste (dokonce i v případě plíživé ambientní instrumentálky „Forgotten Deities“, která je ideální ukázkou toho, jak z minima dokáží Sear Bliss vytěžit maximum), každá ze skladeb má svoje kouzlo, které vyvrcholí v děsuplné „Charm“.
Až se bude někdy mluvit o ne zcela doceněných black metalových kapelách, jako první vytáhnu na světlo Sear Bliss. O jejich příslušnosti k žánru není pochyb, ale tím, že se zbytečně nenechávají svazovat žánrovými mantinely, jako příklad žánrové kapely ani nikdy fungovat nebudou. Podstatný je ale fakt, že aktuálně nejlepší kousek jejich diskografie si zaslouží mimořádnou pozornost.
|
