„Je nám jasné, že nyní od nás odvrátí tvář mnoho původních fanoušků, ale my jsme se po „Áegis“ jen těžko mohli vrátit k našim kořenům, už to tak prostě necítíme…“, tvrdil klávesista Lorentz Aspen krátce po vydání desky „Musique“. Když necítíte, tak necítíte, to ostatně bylo znát už u „Aégis“, ale dodnes jsem přesvědčen o tom, že radikální proměna, která se odehrála v Theatre Of Tragedy během pouhých pěti let, a která v kontextu posunu od debutového alba k desce „Aégis“ a následného posunu dál naprosto postrádá logiku a přirozenost, byla víc než srdcem řízená hlavou.
Název „Musique“ měl být synonymem pro přímočarost a zvýrazněnou melodičnost novinky, na které se Theatre Of Tragedy zhlédli v Kraftwerk, Einstürzende Neubauten, Rammstein a prý i ve starší tvorbě Depeche Mode. Přímočarost se nekoná, nedávná melodičnost je rozbitá na padrť, dřívější emotivnost totálně ztuhla v neosobním a studeném elektronickém hlomozu. Jediným záchytným bodem se občas může stát hlas Liv Kristine, který si trochu lidského tepla zachoval, občas kousající kytary a sem tam náznak chytlavého refrénu , ale jinak lze čtvrté album Theatre Of Tragedy charakterizovat jednoduše – bezprostřednost a vášeň nahradili jedničky, nuly a odtažití programátoři, kteří se o autorská práva sem tam perou s roboty.
Totální rezignace postihla i dříve nažhavené vokální jin-jangové propletence, na „Musique“ si Liv a Raymond Rohonyi hrají každý na vlastním monitoru, Rohonyi zachází až tak daleko, že se často drží neosobního deklamování, jednoduché motivy se leckdy monotónně a otravně opakují, Theatre Of Tragedy se občas opřou i o zcela kakofonické momenty (možná příznivec dávného natahování dat z kazet u starého Atari zaplesá) a většina alba působí zcela vyumělkovaně. Atmosféra je naprosto chladná, teplejší záchvěv (který nemá nic společného s předchozí tvorbou) ve snové „Space Age“ je v podstatě zcela nad plán, jenž je jasně postaven na futuristické vizi pochodujících a bez citu kalkulujících robotů.
Zatleskat lze snad jen za odvahu nestát na místě a (když už cítím, že na starém pískovišti nejsem spokojen) udělat věci jinak. Theatre Of Tragedy zcela zahodili svoji minulost a hledali budoucnost v bezpohlavní nenápaditosti a sterilitě. I když v titulní skladbě tvrdí, že „počítačová hudba je jako kyslík“ (textově je album přizpůsobeno celkovému výrazu a taky to není zrovna trhák), na „Musique“ to vypadá, že kapele kyslík těžce dochází.
|
