Pomineme-li heavy metalové veterány Iron Maiden a Judas Priest, jsou Nightwish v současnosti největší evropskou metalovou kapelou. Tento status si Finové vydobyli řadou kvalitních nahrávek, jež kromě metalové subkultury oslovily taktéž publikum, které tvrdé hudbě obvykle neholduje. Kapela již dvakrát ustála výměnu zpěvačky a jediným zaškobrtnutím v její bezmála třicetileté kariéře bylo v roce 2020 rozpačitě přijaté album „Human. :II: Nature.“ Poté přišla pro kapelu velká rána, když její řady opustil fanoušky zbožňovaný zpěvák a baskytarista Marko Hietala. Na jeho místo k tlustým strunám nastoupila důstojná náhrada v podobě Jukky Koskinena (Wintersun), ale Markův jedinečný hlas se plnohodnotně nahradit nepodařilo, protože hráč na lidové nástroje Troy Donockley, jenž v současnosti obstarává v Nightwish všechny mužské vokály, jeho výjimečných pěveckých kvalit nedosahuje.
Kapely vyhřívající se na výsluní déle než dvě desetiletí obvykle na nových albech spíše sázejí na jistotu, než že by se snažily hledat nové hudební obzory. To rozhodně není případ Nightwish. Finský sextet v minulosti nikdy nevstoupil dvakrát do stejné řeky a na každém albu se vydal vstříc neprobádaným cestám, i když někdy jen opatrnými krůčky. Na předešlém počinu „Human. :II: Nature.“ se kapela vydala směrem k větší symfoničnosti a posluchačsky náročnějšímu výrazu, který občas zahalila oblakem melancholie. Na novince „Yesterwynde“ se do hlubin symfoničnosti i melancholie ponořila naplno a bez zábran. Principál Tuomas Holopainen, jenž se v Nightwish stal v podstatě neomezeným vládcem, si dále plní megalomanské sny a pro účely nahrávání nového alba opět angažoval obrovský orchestr a pěvecký sbor.
Nová placka trochu klame obalem, pod pestrobarevným obrázkem se skrývá pochmurně znějící nahrávka, které by více slušela obálka zbarvená do temnějších odstínů. Z hudby Nightwish prakticky vymizely chytlavé melodie i pozitivní energie. Do popředí se dere strojově chladné megalomanství prosté jakýchkoliv emocí. Pořádně nefunguje ani harmonie mezi metalovými a symfonickými prvky, tedy něco, co kdysi bývalo výkladní skříní finského tělesa. Naopak není nouze o velkolepé symfonické pasáže, komplikované skladatelské postupy a na dnešní dobu odvážné hrátky s dynamikou. Vše je zabaleno do temného a posluchačsky těžko uchopitelného hábitu. Skladby jsou zbytečně natahované (o přepálené stopáži celého alba ani nemluvě). Nahrávce vládne střední tempo, které občas zpomalí. Čistokrevně rychlou skladbu na desce nenajdeme jedinou (svižné pasáže jsou zastoupeny jen fragmentově). Dlouhé orchestrální plochy místy odsouvají dvojici vokalistů na druhou kolej. Troy Donockley působí nevýrazně, Floor Jansen zase nezvykle chladně a stejně jako na dvou předchozích albech, i zde platí, že potenciál jejího hlasu nebyl využit na maximum.
Nejvýraznější písní alba je dětským sborem ozvláštněná singlovka „The Day of..“, která má všechny atributy moderního rádiového hitu, ale opravdu je tohle typ skladby, který chceme od Nightwish slyšet? Další singlovka „Perfume of the Timeless“ se díky výbornému refrénu mohla stát velkým hitem, jenomže značně naddimenzovaná stopáž a nudné vycpávkové pasáže všechen potenciál pohřbívají. To samé platí o skladbách „An Ocean of Strange Islands“ a „Hiraeth“, jež místy obsahují skvělé momenty, ovšem vzápětí je zazdí nánosy zbytečné vaty. Zbylé písně v porovnání s předchozí tvorbou kapely spadají kvalitou do těžkého podprůměru a krom masivního zvuku orchestru nemají čím zaujmout. Výjimkou je jen zjemnělá balada „Sway“, která se s přihlédnutím k faktu, že ploužáky nikdy nebyly silnou disciplínou finské formace, dá považovat za lehce nadprůměrnou.
Jubilejní desátá řadovka Nightwish si posluchače bezpochyby najde. Nemalá část fanoušků kapely ocení velkolepé symfonické orgie i snahu finského ansámblu znít zase trochu jinak. Najde se ale druhá část posluchačů, která bude v novince marně hledat genialitu „Wishmastera“, hitovost „Once“, neotřelost „Dark Passion Play“ nebo různorodost „Imaginaeria“, a tito fanoušci budou ve finále hodně zklamáni. Autor těchto řádků spadá do druhé kategorie a „Yesterwynde“ považuje za doposud nejslabší počin Holopainenovy party.
|
