I když by asi bylo na místě začínat procházku po čtvrtém albu švédského rodinného podniku Tungsten citací textu signifikantního singlu „Blood Of The Kings“ („We are Vikings, from the blood in our veins, Hear Valhalla calling, no one stands in our way“), dovolím si začít nakažlivým popěvkem ze zvrhlé ukolébavky s diskotékovým oparem a strašidelnými dětskými hlasy, který vás spolehlivě probudí k životu – „Hush little baby, don`t you say a word, Mommy`s gonna push you into the herd“ („Lullaby“). Tyto dvě položky ve své podstatě plně charakterizují životaschopnější část novinky „The Grand Inferno“ – na jedné straně lze klan Johanssonů, posílený o Michalea Anderssona brát jako seriózní heavy metalovou kapelu, využívající veškerá možná klišé, na straně druhé je evidentní, že kluci mají smysl pro humor i ultra chytlavé melodie.
Kdyby úrovně těchto dvou skladeb dosáhl kompletní materiál, dalo by se bez uzardění tvrdit, že Tungsten si do portfolia přihodili nejlepší album. Ale jak je u švédské čtveřice zvykem, desku opět namíchala z různých ingrediencí, a tak, jak se průběžně mění nálada a postupy, stejně tak občas zahapruje i kvalita. Úvodní „Anger“ je ideálním příkladem toho, jak Tungsten obratně zachází s různými náladami. Začne se tajemně symfonicky, obratem se přejde na hrubý industriál s vyhroceným vokálem, pak po melodii dokloužete až ke zpěvnému výkrutu v duchu „Rasputina“, dobře vygradovanému sólu a chytlavě dramatickému překřížení vokálů.
Po strhující dvojici „Blood Of The Kings“ – „Lullaby“ by měla titulní „The Grand Inferno“ obtížnou pozici tak jako tak, nicméně po jemném piánovém úvodu a sympaticky tvářící se baladické pasáži je následný přechod do klasické šlapavky v rozporu s názvem skladby jednou z nejobyčejnějších chvil na desce, překoná ji však ještě následná hřmotná a podivně utahaná „Falling Apart“, která do výrazu kapely vůbec nezapadá, i silácká „Chaos“ s uštěkaným zpěvem a moderními prvky, u níž je technicky (tak jako na celé desce) vše v pořádku, pocitově však Tungsten padají až na bod mrazu.
O tom, že i čtvrté kolo Tungsten absolvují více méně bez ztráty kytičky, rozhodne „Walborg“ s podobně ušklíbající se náladou a tanečním podtónem jako „Lullaby“, dunivě chytlavá „Vantablack“ se splašenou rytmikou a moderním výrazem (základ ke skladbě byl položen ještě v době, kdy si kapela říkala Strokkur), skočná „Sound Of A Violin“ se silnými sbory a závěrečná klasika „Angel Eyes“, v níž Tungsten zapomenou na veškeré poťouchlosti i úkroky, a sáhnou po nekomplikovaném a zpěvném heavy metalu. Chtělo by se říct, že rozmanitost je nadřazena všemu ostatnímu– alespoň si na albu opravdu může každý najít něco pro sebe. Ale nad rozmanitost si troufnu ještě postavit zábavnost. Taková je čtvrtá deska Tungsten.
|
