Od roku 2020, kdy Ad Infinitum vydali debutové album, proběhl jen jeden rok, kdy se parta v čele s výtečnou Melissou Bonny nevytasila s novou nahrávkou. I v letošním roce má švýcarská čtveřice splněno. Ad Infinitum v názvu desky poprvé upustili od listování v kapitolách, kapela se o desce „Abyss“ vyjadřovala jako o svém nejexperimentálnější počinu, videoklip, zveřejněný ke skladbě „Surrender“, naznačoval, že se Ad Infinitum mohli posunout ještě blíž k taneční scéně. To všechno byly signály o tom, že u Ad Infinitum se něco změnilo.
Změna je to poměrně plíživá a na první pohled ne tak okatá, hlavně proto, že se nemění nejzásadnější stavební kámen kapely. Hlas Melissy Bonny je tím, co si z desky (stejně jako na minulých deskách) budete pamatovat v první řadě. Čistý zpěv je impozantní, smyslný, zdánlivě poměrně křehký, přitom velmi obratný a emotivní (a díky charakteru některých skladeb si lze dost dobře představit, že by se Melissa dokázala snadno prosadit na popové scéně), z jejího kontrastního chropotu běhá mráz po zádech a pokud máte ještě odvahu a snahu tlačit Ad Infinitum do metalových škatulí, je zpěvaččino vrčení pro to nejzásadnější důvod.
Jenže s půvabnou zpěvačkou u Ad Infinitum všechno stojí a padá. Chlapi kolem Melissy občas hrají až djentově, občas docela slušně hromují, občas u nich dominuje elektronika, na úkor téměř vymýcené symfoničnosti se posunují do čím dál větší modernosti, což v praxi znamená, že kapela chce být přístupnější pro mainstream. A tady je zakopaný pes toho, co se u Ad Infinitum změnilo. V desítce skladeb nenajdete jedinou, kterou by příznivci mohli kapele nějak zásadně otloukat o hlavu, že se nepovedla, neboť z Ad Infinitum solidní melodie padají zcela přirozeně, ale stejně tak na albu není jediná píseň, u které byste přísahali na to, že nikdy nevypadne z paměti.
Jelikož poločas rozpadu většiny skladeb je překvapivě rychlý, kruh se uzavírá a opět skončíme u konstatování, že v univerzálně znějící kolekci deseti písní je zpěvaččin hlas naprosto zásadní element, který přitáhne posluchačovu pozornost a podrží úroveň alba na solidní úrovni. V loňském roce jsem u poslechu projektu The Dark Side Of The Moon optimisticky konstatoval, že když se Melissa jednou podepíše pod mizernou desku, asi zamrzne peklo. Jestli tímhle způsobem (tedy s vědomím, že vyjma Melissy míří kapela intenzivně do hudebního průměru) budou Ad Infinitum sekat novou desku každý rok, začnu mít brzy strach o teplotu zatím stále ještě docela nažhavených kotlů. Zrodila se nejslabší, v porovnání s předchozími počiny poněkud plytká deska Ad Infinitum.
|
