Pokud se v dnešním světě cení hlavně to, co je jedinečné a originální, pak musíme každou desku, na které zpívá Nils Patrik Johansson, považovat za zajímavou a hodnotnou, bez ohledu na její hudební obsah. Unikátní křaplák, jenž nemá obdoby, automaticky nabírá kotel pozitivních bodů. A možná právě s tím často kalkuluje švédský spolek Astral Doors, který v říjnu zveřejnil jubilejní desátou řadovku, jejíž název "The End of It All" nedělá fanouškům dobře na duši.
Ke cti kapely je nutné napsat, že Patrik Johansson byl její součástí od samotného počátku. Ten sahá až do roku 2002, titul nového alba ale indikuje, že by mohla být cesta švédského tělesa u konce. Potvrzené to ovšem není, a i kdyby, rošády s okázalým ohlášením konce kariéry a následné návraty na scénu jsou dnes běžným a ohraným evergreenem. Lepší proto bude na název "Konec všeho" koukat jako na dvojsmysl, jenž si zároveň pohrává s nepěkným stavem současného světa, který vlivem hloupých lidských rozhodnutí nemusí být daleko od svého zániku.
U Astral Doors jsme navyklí na jakýsi podivný mix mezi sedmdesátkovými prvky, prezentovanými především ve formě Hammondek, tradičním heavy metalem ve stylu Dio, a powerem, jenž nabírá epiku ve vícehlasných refrénech. Příkladem takového songu je úvodní paráda "Temple of Lies", která připomene pravděpodobně nejlepší Nilsovo útočiště, věhlasné Dány Wuthering Heights, případně jeho povedené sólovky, jimž doufejme ještě zdaleka neodzvonilo. Hravá a energická skladba je nadmíru dobrým startem novinky Astral Doors, většina dalších stop nicméně nastavené laťce nedostojí a občas sklouzne k nepěkně upocené nadžánrové fúzi.
Tempo se zpomalí a po autorském zvyku se začne nakukovat do cizích partitur. Tentokrát to vypadá, že autoři při komponování novinky hodně poslouchali AC/DC, jejichž vliv zalezl do kontur nemála songů. Např. pauzírované riffy, které slyšíme v kusu "Masters of the Sky" jsou jako dělané na stadiónové vystoupení, jenže to je pro Astral Doors nedosažitelná meta, a ve skromném domácím prostředí pokusy o pompéznost zdaleka nemají takový dosah.
Špatně se to ovšem neposlouchá, "Páni nebes" potěší dobře využitými vícehlasy i chytlavou pointou kytarového sóla. "Where the Clock Strikes Midnight" vmísí do hry poctivý kus temné atmosféry, "A Night in Berlin" přidá houpavé groovy riffy a titulka se vrátí ke svěžesti úvodní skladby. Novinka Astral Doors není v žádném případě marná, nicméně kdyby přece jenom v brzké době došlo k ukončení činnosti kapely, nestranný posluchač to jako konec světa určitě nevyhodnotí.
|
