Dva roky starý debut britských rychlomelodiků Fellowship způsobil na power metalové scéně pozdvižení. Nádherně chytlavé skladby se skvělým zpěvem i zvukem byly tím, na co fanoušci zlaté žánrové éry výborně slyšeli. Kapela si vydobyla slušné renomé hned na začátku kariéry a vydání druhé řadovky s titulem "The Skies Above Eternity" se proto stalo jednou z nejočekávanějších událostí letošní power metalové sezóny.
Britové se sice v mezidobí museli potýkat s nepříjemností v podobě odchodu basisty Daniela Ackermana (nyní Ed Munson), to jim ale naštěstí nevzalo chuť do nové práce, se kterou se fanoušci budou moci seznámit 22. listopadu. Hlavní autor Callum Tuffen přistoupil ke komponování s lišáckou chytrostí, zaměřil se na povedené momenty z debutové fošny, které plynule skladatelsky rozvinul a zároveň sevřel do kompaktnější formy. Následkem toho ovšem novinka trvá pouhých čtyřicet minut, což u muziky, které vás baví poslouchat a jíž byste chtěli nasávat co nejvíce, trochu zamrzí.
Další slabinu podobného (tedy zanedbatelného) rázu můžeme spatřit v obalové malůvce od Pétera Sallaie, jež je nevýrazná a barevně fádní, jakkoli je zřejmé její poselství, korespondující s texty ohledně nutnosti nalezení "vnitřní radosti v temnotě". Promo zkazky jdou v popisování novinky do ještě silnějších výrazů, až by se fanoušek mohl začít třást strachem ohledně změny hudebního směřování kapely. Nic takového se díky bohu neděje, melancholie zůstává ukryta pouze v lyrické rovině, zbytek je definice optimismu a hudební laskavosti.
A to v čele se zpěvem Matthew Corryho, jehož hlas - připomínající norského narcise PelleKa, po kterém se v poslední době slehla zem - už ze své čistě zabarvené podstaty odhání všechny stíny zpět do temných zákoutí. Takového frontmana je radost poslouchat, a úplně stejně je na tom hudba. Nelze sice napsat, že jde o naprostou bombu - Britové dokážou dokonale strhnout v rámci některých skladeb a sólových pasáží, jinak se v playlistu přece jenom vyskytlo pár obyčejnějších kousků (tedy na poměry kapely).
Úvodní stopa "Hold Up Your Hearts (Again)" patří někam mezi, přičemž je znát, že autor hodně fandí švédským fantastům Twilight Force (kdo taky ne). Zajímavé je sledovat práci mimořádně nadaného kytaristy Brada Woska, který sází sóla jako Zdeněk Izer hlášky. Důkazem je následující kousek "Victim", a zejména stopa "The Bitter Winds", kde brilantní neoklasické sólo doplňuje tonální svěžest skladby, ačkoli v refrénu si lze všimnout nepůvodnosti melodické linky. Callum Tuffen se rád nechává inspirovat hitovkami z oblasti pop music, např. v singlovce "Dawnbreaker" je to Oldfieldův "Moonlight Shadow", což není nic proti ničemu. Dokonce v dané písni (ani moc) nevadí hopsavé tempo, které si v současnosti nedokáže odpustit 90% power metalových kapel, Britové s ním ale pracují s talentem sobě vlastním, a díky zrychlení a dalšímu výtečnému sólu je vše rázem odpuštěno.
Přes mírně nevýraznou "Eternity" se dostaneme k lepší "King of Nothing", poté ještě lepší "World End Slowly", až nastoupí vrcholný moment nahrávky, skvostná a jedinečná kompozice "A New Hope". Zde se Britové představují v plné kráse a s neuvěřitelnou lehkostí vítězí nad veškerou konkurencí. Jejich nové album neodstřelí jako celek, v řadě momentů je ale zcela odzbrojující. Skvělá práce!
|
