Milý posluchači, sedím před krbem se sklenkou dobrého červeného vína. Jsem ztracen v myšlenkách, vychutnávám si tento okamžik ticha a rozjímání. Najednou jako zázrakem slyším hlas. Okamžitě jsem jej rozeznal. Byl to můj hlas z doby, kdy jsem byl dítě, před čtyřiceti lety, a mluvil se mnou jasně jako zvon…
Poněkud upovídané intro „Prologue“ čtvrtého alba německých progresivců Deafcon5 si přímým oslovením posluchače jasně dává za úkol vtáhnout jej co nejdřív do hry. Není to špatný tah, i když hodně zadumaná instrumentální pasáž mezi dětským povídáním a následnou filozofickou úvahou dospělé hlavní postavy jde celkem důkladně proti smyslu tohoto poslání. Deafcon5 převážně ve vláčnějším tempu jsou prosti jakékoliv snahy o chytlavost, a i když se nesnaží hudebně filozofovat a bloudit po co nejklikatějších stezkách po celou dobu (samozřejmě i na to dojde), jejich muzika není úplně nejprostupnější a snadno uchopitelná. Přispívá k tomu i fakt, že žánrově má německá pětice poměrně široký záběr (progresivní rock s důkladně rozkročeným záběrem je v tomto případě dobrá charakteristika), v přetlačování mezi skluznými melodiemi a složitějšími kompozicemi si víc bere z druhé hromady a hlasový projev Michaela Gerstleho se na žebříček nejvýraznějších rockových a metalových pěvců těžko kdy dostane.
Velmi sympatický je sound nahrávky – když se do toho Deafcon5 opřou, zní sytě, naléhavě a příjemně hrubě. Živější a důrazná poloha („Caught In“, „As I Am“ a zejména či „Self-Delusion“) kapele sluší víc než jemnější rozjímání, kterému schází nějaká zásadnější emoce (zejména viz ospalá „Serious Doubts“). Věřím tomu, že po patnácti letech Deafcon5 vědí, co a jak chtějí říct, nicméně poměrně silně rozháraný konec (elektronikou nasycená, proměnlivá „Trip To Me“ a hodně netradiční finále v podobě zbásněné „Who I (Really) Am“) je k předchozímu celkem funkčnímu ději ději (navzdory tomu, že i tak jde o docela pestrou záležitost) přilepen poněkud násilně.
Deafcon5 nají smysl pro drama, ale neumí jej dostatečně vygradovat, mají chuť experimentovat, ale ne vždy najdou cestu, která by se jevila alespoň smysluplně, když ne objevně a přitažlivě. „Exit To Insight“ těží ze silných momentů, jenže na to, že pět z osmi skladeb (intro a outro mají svou specifickou atmosféru) je delších než šest minut, zásadní pocit je ten, že je kapela nedokáže využít a utíkají ji stále dokola mezi prsty.
|
