Až doposud byla alba řeckých melodiků Silent Winter sázkou na jistotu. Kvalitní power - heavy metal s výborným zvukem a příjemně excentrickým vokálem Mikea Livase, jenž se v současnosti stává pilířem mnoha dalších uskupení. V tomto ohledu můžeme hudebníka Kiriakose Balanose považovat za průkopníka, jenž Livasovy schopnosti objevil dlouho před ostatními. A zatímco někteří jiní své původní chlebodárce opouštějí pod vidinou větší slávy (zdravíme Yannise Papadopoulose), frontman Silent Winter zůstává, a společně se svými parťáky servíruje novou studiovku s titulem "Utopia".
K jejímu poslechu zve art motiv, jenž se autorovi - kapelníkovi Balanosovi - vskutku povedl. Stejně tak vyšel zvuk (tentokrát z dílny Steve Lada), a tak do neznámých v rovnici zbývá dosadit jediné: kvalitu hudby. Ta se, upřímně psáno, na první dva tři poslechy nejeví valně. Některé skladby jakoby trpěly heavy metalovou sukovitostí, ve které chybí měkké melodické plochy. Jenže tento dojem začne po delším vstřebávání nahrávky mizet, a místo toho nastoupí nadšení a v podstatě konstantní radost ze slyšených tónů.
Chvil, do kterých bychom mohli kriticky rýpat, není mnoho. Občas se na povrch prodere silnější podobnost se známějšími spolky (Manowar, Judas Priest, Primal Fear), na to jsme ale u této kapely zvyklí. O to zajímavější je pozorovat, jak se Balanosovi daří spojovat inspirační předobraz s vlastní vizí, ve které klade hlavní důraz na epické melodie a zapamatovatelnou zpěvnost, a k tomu tvoří organickou fúzi mezi heavy metalem a melodickým powerem. A jak to postupně začne všechno dávat smysl...
Album rámují rychlíky "We Burn the Future" a "Utopia", oba s okamžitým vsítěním branky, na kterou cíleně a dravě táhnou. Speedové vichry ale nejsou hlavním motivem desky. Uvnitř playlistu se tempo zklidní a ke slovu přijde metalová okázalost. S výjimkou přetažené repetice některých refrénů a větší dávky autorského patosu to funguje způsobem, který bude tradiční žánrové fanoušky hodně bavit. Po prvotním oťukání se melodie zadírají pod kůži s rychlostí a elegancí komářího sosáku, a pár chorusů nám ve své nakažlivosti uvízne v hlavě na půl dne. Třešní na dortu je Livasův zpěv, jehož stylizovaná teatrálnost nemusí sednout každému, nikdo by ale neměl pochybovat o tom, že jde o originální a specifický hrdelní výkon. Díky albu "Utopia" máme jistotu, že začátek nadcházející zimy nebude - navzdory názvu kapely - tichý, ale pořádně hlasitý a hlavně zábavný.
|
