Vysoké pracovní tempo bylo ve Faithfull Breath, bývalém působišti Heimiho Mikuse a jeho parťáků, zcela standardní záležitost, a tak asi nikoho nepřekvapilo, že na frekvenci vydávání desek v tempu (téměř) co rok – to album pánové najeli i v Risk. Po předchozích zkušenostech se nedá tvrdit, že by žhavé tvůrčí nějak německou pětici (ke kvartetu, které nahrálo debutovou desku, se znovu připojil Thilo Hermann) vyčerpalo, přesto je zjevné, že se ve výrazu Rick něco změnilo. Jako by si kluci nebyli jistí tím, kterým směrem se na „Hell`s Animals“ vlastně vydat, ale širší roztažení stylových nůžek v konečném součtu nebyl špatný tah.
V rámci necelých osmatřiceti minut (započítáme-li i bonusovku „Skid Row“) se potkáme se snahou propojit větší melodičnost, větší úsilí o atmosféru, představit hráčské umění v sólech, která jsou občas na hraně toho, aby se stále ještě držely divočejšího charakteru skladeb a nepřecházely do přemýšlivější polohy, lehkého polevení touhy valit přímo vpřed, a z ní vyplývající přednosti pro (ne úplně výrazný) thrash metal před neurvalým speedem. Nedá se říct, že by se Risk nějak razantně změnili, či vyvíjeli, jen to vzali za krapítek jiný konec.
Vyrostla jim tak pod rukama jedna z nejpřístupnějších věcí, které kdy nahráli – velmi chytlavá a zpěvná „Russian Night“ koketuje s power metalem i odkazem na Running Wild a v podstatě i s posledními alby Faithfull Breath. Že by mohli mít chuť skamarádit se s krajany S.D.I. naznačili Risk v sekanici „Dead Or Live“ s krásně uštěkanými sbory, v koketování s atmosférou se jim nejprve rozplyne mezi prsty temnější opar z gotického intra u celkem stereotypní „Torture And Pain“, aby se v závěrečné vybrnkávané instrumentálce „Epilogue“ stylizovali do přemýšlivé polohy, jakou si vzhledem k předchozímu obsahu asi málokdo dokázal představit. Příznivcům Stephena Kinga představili svoji verzi „Temné věže“ v počátku zatěžkanější, hutnější, následně poměrně ostré „The Secret Of Our Destiny“, vyšperkované temnější basovou mezihrou. Aby posluchače ujistili, že je všechno při starém, album otevře přímočará kvaltovka „Monkey Business“ s uštěkaným a neotesaným zpěvem. Hledat souvislost v tom, že celkem nevýrazná bonusovka „Skid Row“ nese stejné jméno, jako kapela, která o dva roky později otvírala své nejúspěšnější album stejně nazvanou skladbou jako otvírák alba Risk, by asi bylo odvážné, ale v oprásklosti a důrazu by se spojnice daly najít strašně snadno.
Paradoxní je, že v témže roce Risk vydali ještě poměrně potrhlý kraťas „Ratman“, jehož stěžejní stejnojmennou čtyřdílnou skladbu natáhli na víc než deset minut (tím pádem jde o jednu z nejpestřejších věcí kapely), doplnili ji o další tři skladby (byla mezi nimi i „Skid Row“) a kvalitativně s ní lehce zastínili i album „Hell`s Animals“.
|
