Často přemýšlím, jaký dopad mohou mít recenze na konkrétní autory. Ať už jde o filmy, knihy nebo muziku, většina umělců se shoduje, že je reakce na jejich dílo zajímá, a "ten, kdo říká opak, nemluví pravdu". Věřím tomu, když totiž - zcela nevhodně - vztáhnu dané tvrzení na sebe, pak i mě zajímají reakce na mé články, přičemž pozitivní ohlas zahřeje na duši, a negativní komentář rozladí, třebaže se člověk během let přece jenom trochu otrkal. V tomto ohledu mě zaujal výrok režiséra a herce Ondřeje Sokola, jenž v jednom nedávném rozhovoru tvrdí, že čistě negativní recenze je vlastně způsob psychického násilí. Tento na první pohled nepřiměřený výrok má své hluboké opodstatnění. Nikdo není vůči názorům okolí imunní a každý rýpanec vleze kousek pod kůži, zanechá nepatrný, ale citelný otisk. Možná by na to měl brát kritik při psaní recenze ohled, samozřejmě v souvislosti s tím, kdo jeho slova může reálně číst. V našem případě se asi nemusíme ohlížet na recenze zahraničních alb. Jejich autoři o naše slova zavadí velmi sporadicky, a pokud ano, pak půjde spíše o pozitivní hodnocení, jenž jim sami nabídneme k přečtení. Při recenzování domácích alb je ale jistá míra ohleduplnosti na místě. Za každou deskou, za každou skladbou a za každým tónem se ukrývá obrovské množství práce a prostředků. Nikdo přitom nenahrává své dílo se záměrem stvořit odpad nebo terč posměchu. Sám za sebe přiznávám (aniž bych přeceňoval dosah mých recenzí!), že mně podobný odstup sem tam chybí. Tento úvodník budiž závazkem, že se na tom pokusím trochu zamakat.

Petr Štěpnička, 15.11. 2024