Veteráni Paragon prý měli na mále. V době, kdy světem otřásala covidová brebera, se otřásla v základech i sestava šestice hamburských heavíků. Vnitřní napětí nevydržel kytarista Günter Kruse, ani bubeník Sören Teckenburg, Ústřední autorská dvojice Jan Bünning and Martin Christian sice pracovala na nových skladbách, ale i Martin Christian měl zaječí choutky, takže se Paragon dohodli na tom, že za bicí posadí mlaďáka Jasona Wöbckeho, odehrají pár koncertů na rozloučenou s Martinem a kapelu rozpustí. Po loňských Velikonocích však Jason projevil touho připojit se k Paragon natrvalo, Martin Christian a se rozhodl zůstat také a výsledkem je třinácté album „Metalanation“.
Už u vydání minulého alba „Controlled Demolition“ jsem kvitoval snahu Paragon dát názvem desky jasně najevo, co přináší její obsah. Pod titulem „Metalanation“ není problém si představ, co na vás po dobu jednapadesáti minut čeká. Paragon sice avizovali, že nebudou chtít opakovat vzorec z tvrdé a rychlé desky „Controlled Demolition“ a mají touhu být melodičtější a všestrannější jako za starých časů, ale na tyhle nuance aby si u nich člověk bral lékárnické váhy. K nápovědě stačí málo – jednak mají Paragon v krvi stoprocentní acceptovskou DNA, jednak mix a produkce měl na starosti Piet Sielck (Iron Savior), jednak jsou z kategorie starých psů, kteří nemají potřebu učit se nové kousky, protože ty staré jim jdou dost dobře.
Tvrdit, že nakouknutí do propasti nahrnulo do žil Paragon čerstvou krev a proto zní „Metalanation“ velice svěže a energicky je nesmysl, protože stejně akčně to kapela řezala i v minulosti, takže zůstaňme u konstatování, že ze svého zápalu a drajvu neztratila ani špetku. V rukopise taky není v podstatě kam uhnout, takže škarohlíd by mohl říct, že „Metalanation“ je dalším z řady nijak nevybočujícím albem Paragon, ale milovníkovi žánru to asi bude jedno, protože deska prostě funguje (jako důraz obou tvrzení berte bonusovou předělávku skladby „Hellgore“ z roku 2008, která sice může zesílit polemiku o tom, jestli je možné u Paragon čekat nějaký vývoj či posun, ale z hlediska zvládnutí heavy metalové abecedy je jasným potvrzením, že Paragon prostě umí). Protože metalové zákony a zvyklosti se ctít zjevně musí, kromě rychlých střel občas koketujících s power metalem či thrashem Paragon nabídnou i klasický povedený cajdáček („…konečně se nám podařilo znovu napsat power baladu, tentokrát dokonce s akustickými kytarami…), takže autentický výlet do osmdesátek je na dosah ruky.
I když je zcela jasné, co od případného dalšího alba Paragon čekat, je dobře, že kapela překonala krizi a její ryzí heavy metalová pouť může pokračovat. „Metalanation“ je pro tohle tvrzení velmi dobrý argument.
|
