Kalijuga… věk degenerace je naší současností. Lidé jsou zlí, hádaví otroci, chudí a nešťastní, neboť si nezaslouží štěstí… Dominují jim ženy, které jsou povrchní, upovídané, chlípné a mají příliš mnoho dětí… Jsou utlačováni svými vládci a sužováni přírodními katastrofami, hladomorem a válkami. Jejich neštěstí skončí až znovuzrozením ničitele Ravany. Tak je psáno."
Znovuzrození? Ať se na čtvrté album Risk díváte z kterékoliv strany, tak název „The Reborn“ dává smysl. Zmizela zvířátka z poťouchlých coverů, zmizela sranda, Risk výrazně zvážněli. Zmizelo rychlé tempo, které už nedominovalo ani předchozí desce, ale Risk zašli ještě dál. Porovnání debutového alba s „The Reborn“ mohlo vést k pocitu, že tohle je v podstatě úplně jiná kapela (přitom tato alba dělily pouhé čtyři roky). Doplňte k tomu koncepční příběh, indickou mytologii (podtrženou využitím sitáru, na který si zahráli oba kytaristé – Thilo Hermanna nahradil Christian Sumser), filozofování, a na světě je otázka, jak tohle mohlo dopadnout…
Odpověď je možná překvapivá a zastánci neučesané dřevní podoby Risk, v níž se bez polevování jelo na plný plyn, jen těžko budou souhlasit – dopadlo to výborně! Přerod ze speed – thrashové party do kapely, která daleko víc pasovala k britské heavy metalové vlně, mnohem intenzivněji sázela na atmosféru a propracovanost kompozic vyšel na sto procent, pomohl i fakt, že zvukově si Risk hodně polepšili (opět šlo o dílo Heimiho Mikuse).
Budeme-li porovnávat jednotlivá alba Risk podle toho, kolik zapamatovatelných a osobitých skladeb na nich najdete, „The Reborn“ bude nutně stát v čele. Už intro „Arise“ s výraznou etnickou náladou jasně mluví o vývoji a posunu kapely. Zařadit na začátek devítiminutovou suitu „Last Warning“ se sekanými riffy, vzrušujícím kytarovým malováním, výhružnými sbory, depresivním zaříkáváním, i závěrečným hypnotickým kytarovým motivem, bylo hodně odvážné, ale spolehlivě to zabralo. Obzvlášť když finále skladby najíždí do mrazivého sloganu, z něhož se vyklube těžkotonážní a ultratemná „Be No More“, v níž jedovatě neohebný Mikusův hlas je sice zcela minimalistický, ale v kombinaci s hutným riffem se z něj ježí chlupy na rukách. Pokud někdo doufá, že ve skladbě s relativně optimistickým názvem „Lullaby“ zasvítí do „Reborn“ něco světla, posmutnělá nálada, jemná akustická kytara, i výbuch energie a strachu v naléhavém refrénu tyhle myšlenky rychle zažene. S krátkými vsuvkami i určitým návratem do doby začátků Risk („Turn Back To Ecstasy“) tlak trochu poleví, ale závěr v podobě trojlístku „Phantasmagoria“ (hutný riff a dokonale vlezlý slogan), „Armageddon (Fight Back)“ (důrazná šlapavá úderka) a „No One Will Remember“ (tahavá depresivní temnota, kterou nerozežene ani její systematická gradace) je naprostá trefa do černého.
Když o šest let dříve Mikusova parta otvírala novou kapitolu života a chtěla tento krok charakterizovat mimo jiné trefným využitím názvu kapely, zrodil se Risk. Že o odvahu riskovat členové kapely nepřišli, nejlépe svědčí album „The Reborn“. Hlavně proto, že je důkladně vzdálené tomu, s čím se kapela prezentovala na začátku kariéry. A také proto, že je dokonalým potvrzením rčení, že odvážnému (v tomto případě alespoň z hlediska hudebního) štěstí přeje.
|
