V příštím roce německá pětice Dawn Of Destiny slaví dvacetiny a letos vydala deváté album s nepříliš nápaditým názvem „IX“. V aktuální sestavě nahrála i předchozí album a nebýt několikaleté pauzy navrátilce Veitha Offenbächera, jehož na čas zastoupil Felix Gebhart, oslavila by i jednu dekádu působení v neměnném složení. Máte-li tušení, že takhle suchopárný úvod není náhoda, která přišla sama od sebe, trefili jste hřebíček na hlavičku. S úrovní nahrávek Dawn Of Destiny to vždycky bylo jak na houpačce - žánrově bochumská pětice překvapit nemůže, s kvalitou je to vždycky sázka do loterie a ani fakt, že minulé album „Of Silence“ patřilo k nejlepším položkám diskografie Dawn Of Destiny, nebyl zárukou toho, že se laťku podaří udržet na stejné úrovni.
Možná proto, že se minule zadařilo, je letošní propad o to markantnější. Žánrově Dawn Of Destiny hráli, hrají a budou vždycky hrát s dávno rozdanými klasicky melodickými power metalovými kartami, ale vnitřní pnutí, rafinovanost, dramatičnost, které se u kapely dají v různých fázích života najít v proměnlivých dávkách, nějak podivně vyšuměly. Respektive objevují se (a proto třeba úvodní hodně pestrá, divoká a teatrální „Mortem Vidi“ úplně neodkope, že si kapela vybírá slabší chvíli) docela často, ale jako kdyby Dawn Of Destiny měli snahu být davově univerzální a tak jim z drtivé většiny refrénů vyleze poměrně bezpohlavní zpívánková záležitost a nebo dojedou na otravný stereotyp - všechna čest šmrncovní „I Live Your Pain“, která však přijde v playlistu tak pozdě, že už není moc co zachraňovat. Hra na všechny strany, v níž občas zajímavé a energické sloky uhýbají snadno prokouknutelným refrénům bez gradace, napětí a snahy dostat se posluchači pod kůži, ne jen klouzat po povrchu, vede k určité nasládlé naivitě (kdo by ji po dvaceti letech čekal?) a ke smutnému konstatování, že dramatičnost, na které vyrostla minulá deska, z repertoáru kapely nezmizela, jen jí systematicky utíká mezi prsty. Výjimkou není ani piánová balada „Wings“, která po emotivním úvodu chytne podobně podbízivou náladu.
Před pěti lety na „Beast Inside“ ubíral Dawn Of Destiny kyslík stav, při kterém fungovaly dílčí dobré nápady, nikoliv silné a kompaktní skladby. Letos je na tom kapela podobně, jen s tím rozdílem, že se navíc do její tvorby vetřela chuť dělat kompromisy. Výsledkem je univerzální, ne úplně špatné album bez nějakého zásadnějšího výrazu, které z průměru hlavu v nejlepších momentech spolehlivě vystrčí, ale celkově si v něm tak nějak spokojeně hoví.
|
