Když se kapela v březnu 1992 sešla ve studiu, aby se podílela na vzniku nové verze skladby „We`ll Bring The House Down“, tentokrát v podobě módního tanečního stylu house, považoval to Noddy Holder za hodně špatný vtip. Takřka ihned po dokončení prací, které slíbil, udělal konečné rozhodnutí a Slade opustil. Po létech dohadování o finance i hudební směřování značně nestabilní kapela zůstala bez frontmana, a věci se chopil Jim Lea. Jenže nevydržel. Když jej odmítl Ian Hunter z Mott The Hoople, jehož jako jediného oslovil s žádosti, zda by se postavil do čela Slade, vzdal to rovněž. I jemu vadil postoj Davea Hilla a Dona Powella, kteří se dlouhodobě dožadovali lepšího finančního ohodnocení, přestože autorské kredity za všechny skladby byly připsány dvojici Noddy Holder – Jim Lea. Když basista oznámil odchod, bylo jasné, že to je konec Slade. Hill a Powell se ocitli rovněž na dlažbě.
Z něčeho se však žít musí a zatímco Powell pracoval jako údržbář v hotelu kamaráda, Hill začal spřádat plány, co s nedokončenou hudební kariérou a začal stavět novou kapelu. Že do ní bude patřit i Powell bylo nasnadě a poté, co na nabídku spolupráce kývl, oznámil kytarista vznik kapely Slade II. Argumentoval tím, že kapela nebyla ještě zapomenuta a že Slade II na ní přirozeně navazuje, aniž by muselo docházet k právní bitvě s bývalými spoluhráči. Hill s Powellem našli k sobě nepříliš známé hudebníky, na Holderovo místo se postavil Steve Whalley a místo Jima Ley byl na pódiu k vidění Trevor Holliday. Pokud tato kapela stála na pódiu a mohla se opírat o staré hity, bylo vše v pořádku, jenže pak přišla na přetřes nová deska a Dave Hill zjistil, že hlavní skladatelská zodpovědnost bude ležet na jeho bedrech. A byl tu problém. Jak on, tak Powell do detailu znali rukopis Slade, ale Leova uvolněnost a čich na hity jim chyběl.
„Desku jsme natočili za tři dny. Byli jsme ve studiu všichni spolu a bylo to jako za starých časů,“ zmínil k albu „Keep On Rockin`“ Powell. Ani uvolněná atmosféra a pohoda při natáčení nemohly zastínit rozpaky, které se celým albem táhnou. Ani by tolik nevadilo, že Whalley není tak výrazný zpěvák jako Noddy Holder, nebo že album stylově ubíhá spíše k americkému pojetí glam metalu, jako to, že obsahuje nevýrazný materiál, který ukázal, proč Hill s Powellem nebyli ke kompozičnímu procesu v původních Slade připuštěni. Dvě čestné výjimky, které lze považovat za vydařené věci, „Johnny Played The Guitar“ a především „Howlin` Wind“, nedokáží zachránit průměrné vyznění desky. O tom, že by dělala jménu Slade ostudu, se mluvit nedá, ovšem nedá se pochybovat o tom, že je to suverénně nejhorší deska, která pod tímto názvem vyšla. A to má kapela v diskografii rozpačité kusy „Whatever Happened To Slade“, „Return To Base“ či „Begginings“.
Už nevýrazný singl „Hot Luv“, který chce působit dojmem bezprostřednosti a demonstrovat uvolněnou atmosféru, která při natáčení panovala, ukazuje, že se pohybujeme o kategorii či dvě níže, než byli Slade v osmdesátých letech. Nepřesvědčí otvírák „I Hear Ya Callin`“, ani „Do You Want Me“, která jako jediná nese otisk Noddyho Holdera, který chtěl demonstrovat podporu nové verze kapely. Když Slade II nasadí zoufale nudnou baladu „Miracle“, koleduje si deska o titul kolosálního průseru. Druhá polovina albu kupodivu zvedne hlavu, protože se objeví podařené „Johnny Played The Guitar“ a „Howlin` Wind“, povedl se i uvolněný závěr v podobě stonesovské „Dirty Foot Lane“ a závěrečné „Wild Nites“, která tepe na nostalgickou strunu. Album nelze považovat za lepší než průměrné a to je možná fakt, že se Dave Hill na něm skladatelsky vyčerpal do té míry, že jako položka Slade II zůstala deska v diskografii osamocena.
Kapela žila dál. Hill s Powellem ji vedli i přes změny v sestavě, Slade II (od roku 2002 zase jen Slade) se usídlili zejména na nejrůznějších festivalech pro pamětníky a na novou tvorbu se zcela rezignovalo. Nebyla zapotřebí, návštěvníci koncertů vyžadují pouze staré hity ze sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let. Na tomto konstatování příběh Slade končí, přestože se v roce 2020 Hill nevybíravým stylem rozešel i s Powellem, jemuž napsal podivný mail, že jeho služeb už není zapotřebí. Takové jednání dokumentuje tvrzení, že mezilidské vztahy ve Slade nebyly nikdy příliš vřelé, přestože sem tam se bývalí členové společně na veřejnosti čas od času objevují. A to i přes postupující neduhy, zejména Noddy Holder po prodělané rakovině doslova utekl hrobníkovi z lopaty.
Z historického hlediska je role Slade nezastupitelná. Společně s The Sweet a T. Rex byli hlavním z hlasů glam rockové senzace první poloviny sedmdesátých let a šňůra jejich hitů dodnes působí ohromujícím dojmem. Nikdy nedosáhli takového postavení a vážnosti jako hardrockoví kolegové Deep Purple, Black Sabbath či Led Zeppelin, ale představovali zábavnou protiváhu. Bez nich by historie rocku sedmé dekády nebyla úplná.
|
