Pokud vás oslovilo debutové album To/Die/For „All Eternity“, muselo vám při pohledu na obal druhé desky „Epilogue“, jež vyšla dva roky po prvotině (v první polovině diskografie kapely to byla oblíbená doba pro vydání novinky) srdce zaplesat – pokud bych měl hlasovat pro cover z dílny To/DieFor, který nejlépe charakterizuje obsah desky, vyhrála by romanticky mrazivá melancholie alba „Epilogue“. Přesně taková byla hudba na „All Eternity“, přesně taková je hudba na „Epilogue“. Rukopis kapely zůstal nezměněný, prakticky totožné byly i výrazové prostředky a muzikantský prožitek (v první linii se svébytným vokalistou Jape Perätalem) jel také v totožné linii, přesto (nebo možná spíš proto) bylo strašně snadné slupnout druhé album jako malinu.
Hledat u kapely nějaké zásadní známky vývoje bylo v podstatě zbytečné a zároveň dvojsečné. Parketu, která To/Die/For dokonale seděla, měla finská formace (jež sice na fotografiích figuruje v pěti, ale při děkovačce v bookletu novic Marko Kangaskolkka prostor nedostal) už dávno objevenou a druhé album ukázalo, že z ní může těžit ještě hodně dlouhou dobu. Znovu se hraje někde v intencích gotického rocku, živějšího doomu, temného rock-popu se zkreslenými kytarami, znovu se odkazovalo na Sentenced, Type O Negative, The Cure, či HIM, znovu jste mohli polemizovat nad tím, jestli je v hudbě To/Die/For důležitější melancholie nebo naděje, opět jste mohli dosyta vychutnávat dokonalost při využití kláves a syntezátorů…
Album otvírá skladba „Crimson Twins“, což je pro kapelu naprosto typická záležitost – chytlavá melodie, jemně hravé klávesy, decentní kytara, lehká tanečnost, nenápadná gradace, do hlavy nenásilně klouzající slogan, romanticky mrazivý text, to jsou ingredience, ze kterých To/Die For vaří nejsilnější skladby. Hledat nejsilnější z nich na vyrovnaném „Epilogu“ může být obtížné, osobně bych volil mezi „Hollow Heart“ s diskotékový úvodem, ženským vokálem, osobitě vypjatou pasáží a nejchytlavějším refrénem, a „Frail Without You“ s výbornou melodií a vyhroceným zpěvem, jenž zajíždí až do hysterie (jestli vás u toho víc zdrtí pasáž „Vzpomínky na tebe mě pronásledují každý den, je to rána, která se nikdy nezahojí, už není co říct, každý den trochu umřu“ nebo „Jsem bez tebe slabý, na okamžik jsme sdíleli jedno srdce, ve smrti bychom nikdy nebyli sami, ale nějak jsme se rozešli“ je zřejmě jen otázkou (mo)mentálního rozpoložení). A to se ještě stále bavíme o skladbách, které hudebně vyznívají poměrně optimisticky. Co teprve když dojde na vláčnější tempo, v němž se To/Die/For začínají ještě vydatněji rýpat ve vztahových jizvách. V minimalistické „Veiled“ s decentním příspěvkem houslí a ohromně silnou atmosférou, či v závěrečné „Gardens Of Stone“ měřič emocí lítá daleko za povolené hodnoty. I když se zpočátku může „Chaos“ jevit díky jakési mírné syrovosti jako těžko zapasovatelná věc do soudržné kolekce, netrvá dlouho a To/Die/For se vrátí do oblíbeného modu.
Po vydání alba „Epilogue“ si To/Die/For mohli zapsat do životopisu další slavné jméno, se kterým společně brázdili po světě, na turné se vydali s Lacrimosou. Pro fanoušky finské scény mohl jako lákadlo působit fakt, že mezi vokalisty se (stejně jako na debutu) na desce objevil Marco Hietala. I druhé posmutnělé pohlazení od To/Die/For má své nesporné kouzlo.
|
