Když před třemi lety přišli Dánové Iotunn s albovou prvotinou, odhalili, že si libují v rozsáhlých skladbách – máte-li na desce sedm kousků, jejichž celková hrací doba těsně přesahuje hodinu, a nejkratší kompozice zabere víc než čtyři a půl minuty, je jasné, že máte-li ambice zaujmout širší masu posluchačů, měli byste mít nápadů na rozdávání, vypravěčský talent a odvahu. Příznivě přijatý debut „Access All Worlds“ potvrdil, že Iotunn těmito vlastnostmi vládnou a aktuální deska „Kinship“ podtrhuje, že z Iotunn se klubou vypečení hudební megalomani – oba limity jsou překonány, album přesahuje délku šedesáti osmi minut, nejkratší song překonává víc než pět a půl minuty.
To, že se Iotunn nenechávají svazovat žánrovými hranicemi je vcelku pochopitelné. Na své si přijdou fandové blacku (ti především), zkrátka nepřijdou příznivci progresivců Voyager, prostor by se našel i pro Marillion, vokální poletování Jóna Aldará si nezadá se vzdušnými kreacemi Týr (možná s Herim Joensenem pili z jednoho faerského pramene), ale když dojde na nářez, umí být Jón až nebezpečně agresivní. Nejpřekvapivější je fakt, že i v nejrozsáhlejších skladbách si Iotunn vystačí s využívání a rozvíjením základního motivu, který nemají potřebu nějak zásadně obměňovat (byť dostatečná pestrost je zaručena). Nicméně to, co by u jiných mohlo zavánět stereotypem, to díky velmi působivé a naléhavé atmosféře Iotunn dokáží vytěžit do maxima tak, aby napětí neklesalo.
O tom, že základním elementem Iotunn je intenzita, je jasno už po úvodní „Kinship Elegiac“. Jemně rozechvělé vybrnkávání a klidný hlas se (po dvou minutách) vzedmou, začne narůstat hudební a vokální tlak, děj vás nenechá vydechnout, Jónovi společníci v rozsáhlé instrumentální pasáži přesvědčí, že nástroje dokonale zvládají, a když se veškeré emoce poměrně dramaticky vybouří, s překvapením zjistíte, že máte za sebou téměř čtvrthodinovou ságu, pohybující se od decentní polohy, přes majestátnost, do divoké řežby až k závěrečnému očistnému zklidnění. Podobným způsobem Iotunn budují celé album, pokud hledáte mantinely jejich tvorby, zkuste „Iridescent Way“, která se náladově udrží celou dobu v konejšivém klidu, aby si vytrvale pohrávala s emocemi, a kontrastní „Earth To Sky“, která se po rozvážném úvodu zvrhne v totální black metalem načichlý nářez.
Nespoutaný, košatý a objevný je svět Iotunn. Nikdy nebudete vědět, kam skladby v nejbližší chvíli zahnou, a i když vás zrovna kapela bude neurvale vláčet po již povědomých zapadlých uličkách, vždycky najde způsob, jak vás udržet v napětí a zároveň jak ze sebe vymačkat maximum emocí. „Kinship“ je ideální album pro otevřené hlavy, které si libují v tom, když nápadově a pocitově výživný kus můžou vychutnávat nekonečně dlouhou dobu a jeho síla přitom neochabuje.
|
