Italové Danger Zone sní nekonečný americký sen tak trochu v režimu přískokem vpřed. Zárodek kapely (který už nikdo ze stávajících členů nepamatuje) se objevil už v roce 1980 pod názvem Sbarbation. Po třech letech se přetransformovali do Danger Zone (to už u toho byl kytarista Roberto Priori). Když v roce 1988 (do škopků už tloukl Paolo Palmieri a zpěvu se ujal Giacomo Gigantelli) otevřeli ve Veroně koncert pro Saxon, napadlo promotéra Francesca Sanavia, že by je mohl poslat dobýt Ameriku, takže v roce následujícím už v Los Angeles nejen bydleli a koncertovali, ale rodila se tam i jejich debutová deska (byť nahrávání probíhalo v Itálii).
Výlet za oceán však nedopadl podle představ, kapela se stáhla zpět do Itálie, přerušila činnost, a debut vyšel až v roce 2011, poté, co se kapela probrala z osmnáctileté hibernace. Následující dekádu byla poměrně aktivní, jenže covidová stopka se Danger Zone znovu postavila do cesty, takže v životopise kapely se objevilo další bílé místo. Danger Zone se nevzdali a letos přišli s pátým albem „Shut Up!“ Netuším, v jaké kondici byla kapela v době, kdy balila kufry na stěhování do Los Angeles, ale z aktuálního pohledu se tehdy jednalo o přehnaně optimistický krok. Danger Zone nehrají špatnou muziku a dobře jim to šlape, jen najít skladbu, která by měla potenciál zásadního hitu (a když už budete chtít mermomocí najít, začněte u dravějšího „I Like It“) anebo by kapele vytvořila jedinečný ksicht, se nedá.
V raných letech Danger Zone se pohybovali na pomezí heavy a power metalu, pak se posunuli do hard rocku, dnes se jim do něj zaplétají i pramínky AOR. Normální proces stárnutí, dalo by se říct, a byť Danger Zone ještě nezní jako hudebním životem opotřebovaní veteráni a prakticky každá položka v sobě má životaschopnou jiskru a solidní energii, na nějakou dravost se taky nehraje. V rybníku, ve kterém je už velmi těžké něco zásadního vymyslet (pro krevní skupinu Danger Zone to udělali Whitesnake, Magnum, Pink Cream 69, Danger Danger,…) se Danger Zone o nic novátorského ani v nejmenším nepokouší. Smíříte-li se s pocitem, že už to tu prostě všechno mockrát bylo, dají se ocenit dobré, chytlavé melodie, šikovně zapracované klávesy, hudební neposednost a stylově ideálně nabroušený Gigantelliho hlas.
Hodíte-li tuhle desku do auta (není nutné pozorně sledovat každou notu), při namátkovém přehrávání alba „Shut Up!“ si Danger Zone s někým podobně znějícím klidně spletete, ale rocková pohoda je na třičtvrtě hodiny zajištěná.
|
