Budeme-li pátrat po nejrozporuplnějším období v dějinách To/Die/For, možností bude několik, ale zcela určitě mezi nimi nebude chybět rok 2003. V březnu kapela představila album „Jaded“ (dvouletý odstup dodržen), o kterém se bezprostředně po vydání mluvilo jako o dosud nejvydařenějším počinu kapely (a o tuhle auru deska nepřišla, ani když se diskografie To/Die/For rozrůstala), o necelého půl roku později ikonický Jape Perätalo poprvé To/Die/For opustil. Bylo to sice jen na chvíli, ale vznik kapely Tiaga, kterou Jape chvíli po svém odchodu založil, měl zásadní vliv na dění v To/Die/For. Budete-li o dva roky později na další desce To/Die/For hledat parťáky, kteří s Japem nahrávali album „Jaded“ (ve studiu s ním byli pouze Toni Hilmann a Joonas Koto), nenajdete ani jednoho. Nahradili je (kupodivu) muzikanti, kteří Japemu dělali společnost v Tiaga a skladby z dema, které Tiaga vypustila, se dostaly do repertoáru To/Die/For.
Vzhledem k tomuto vývoji je otázka, v jakém rozpoložení album „Jaded“ vznikalo, ale pokud už tehdy mezi muzikanty panovalo nějaké napětí, na „Jaded“ to není sebemíň znát. Výrazové prostředky (lyrická i hudební melancholie, občas promíchaná s tanečností, gotika, intenzita prožitku, záplava kláves a syntezátorů, silné melodie, výborná gradace skladeb, či dokonale zpracovaná vypůjčená skladba) se nemění, posun, který „Jaded“ vynesl na piedestal diskografie kapely je v tom, že snad s výjimkou vlažnější „Anos De Dolor“ se ve všech elementech jede na plné pecky, a pocit, že jsou To/Die/For schopni vám emocionálně rozervat kůži i vlastní já, prakticky nepolevuje.
Pichlavý syntezátor, rytmický riff, dravost, chytlavost, vypjatý vokál, výborný melodický motiv a spousta děje v úvodní „Dying Embers“ servíruje jeden z nejsilnějších úvodů, se kterým se To/Die/For vytasili a zároveň jednu z nejpodmanivějších písní z repertoáru kapely. Překvapivě může vypadat dramaturgie alba, neboť zařadit výpůjčku v úvodu, to může fungovat snad jen u To/Die/For. Hlavní důvod je v tom, že hitovka „(I Just) Died in Your Arms“ z repertoáru pop-rockových hvězdiček Cutting Crew (není sporu o tom, že základ, ze kterého To/Die For/ je nesmírně silný) dostane velmi osobité barvy a další rozměr. Kdyby To/Die/For někdy měli potřebu zahrát poměrně lacinou hru a vydat album coververzí, věřím, že s předělávkami od Sandry, Scorpions, či Cutting Crew by slavili jednoznačný úspěch. Zvonivými klávesami prosvětlená a vypjatým vokálem, občas přelézajícím hranici hysterie, zdramatizovaná „Too Much Ain`t Enough“ podtrhne famózní formu kapely, stejně jako titulní emotivní bouře s parádním refrénem („Living a lie ain`t easy, truth comes out and kills our jaded love“ ). Slzičkově potemnělá „Fall Strains“ s velmi důležitým ženským vokálem na chvíli připomene dřívější vláčně doomové eskapády, aby se probrala do svižnější nálady (možná i to je jeden z důvodů toho, proč To/Die/For znějí krapítek jinak – melancholie netěží primárně z pomalého tempa, byť jak ukáže finální „Silence Tells More“, i to je poloha, v níž jsou To/Die/For jako ryba ve vodě a využít v téhle situaci éterický ženský vokál a šepot je velmi přirozené), aby akční sypanice „Forever“ s výborným střídáním hlasů a leckdy až zběsile hysterický výrazem nabídla další mrazivý vrchol desky.
Po Japeho odchodu sáhli To/Die/For po Juhovi Kylmänenovi, jenž jen pár dní po vydání „Jaded“ debutoval na debutu „Fallen“ stylově spřízněných For My Pain…, ale tahle spolupráce se žádného hmatatelného výsledku nedočkala. Už v roce následujícím se značka To/Die/ For znovu vrátila do rukou Japeho Perätala.
|
